Reklamní předměty jsou osvědčeným prostředkem jak se udržet v paměti stávajících zákazníků. Jedná se o cenově neobyčejně efektivní prostředek reklamy - maličkost za několik desetikorun Vám může v budoucnu přinést obchody za tisíce nebo i miliony Kč.

Firem na českém trhu schopných reklamní předměty je celá řada, nicméně jen málo z nich je přímým dovozcem reklamních předmětů tak jako firma Reklama Centrum. Protože při nákupu u nás neplatíte prostředníkům a reklamní předměty dovážíme ve velkých objemech, můžeme si dovolit našim zákazníkům nabízet reklamní předměty za velmi výhodné ceny.

Nabízené spektrum reklamních předmětů je opravdu široké a zahrnuje reklamní psací potřeby, reklamní textil, kalendáře, reklamní vína, hračky, drobnosti do domácnosti – prakticky vše na co si vzpomenete. Samozřejmostí je vlastní potisk moderní technologií a případná zakázková výroba reklamních předmětů přesně podle přání zákazníka.

Firma Reklama centrum - reklamní předměty působí na českém trhu s reklamními předměty od roku 1991, tedy již 18 let. Za tu dobu jsme navázali trvalé kontakty s největšími světovými výrobci reklamních předmětů v Asii i Evropě. Naši odborníci se každý rok účastní hlavních světových veletrhů z oblasti reklamy a marketingu. Jsme členem mezinárodní organizace velkoobchodů a výrobců reklamních a dárkových předmětů PSI - Präsent Service Institut.

Knihu Rok kohouta Terezy Boučkové si zcela určitě přečtu a hodlám si ji koupit. Důvody jsou jednak subjektivní (interesantně píšící ženská autorka, a těch je v soudobé české literatuře myslím pomálu), jednak objektivní, ale velice prosté – jde nepochybně o dobře napsanou knihu, soudě nejen podle příznivých ohlasů obce čtenářské i literární kritiky. Ostatně jablko nepadá daleko od stromu, Tereza Boučková (spisovatelka, scénáristka a publicistka) je dcerou svého otce z druhého manželství (Pavel Kohout – básník, prozaik, dramatik, scénárista), jakékoli spory mezi nimi panují. Dobrý prozaik prý nenapíše nic bez pestrých životních zkušeností a prožitků, čím více utrpení v životě, tím prý lépe, tvrdí Pavel Kohout a nejen on, tím špatným a těžkým, co se nám v životě děje, se stáváme silnějšími, ale kdo to má vydržet…  To platí pro život autorky a celé její dosavadní literární dílo možná dvojnásob, čím více utrpení a zoufalství, tím více materiálu pro psaní.  Je to opravdu tak?  Dost možná.

 
Velké téma současnosti - rozpad rodiny, bezútěšné a konfliktní vztahy mezi muži a ženami, nedorozumění, nepochopení, velké těžkosti s dětmi, vlastními i nevlastními, trápení, téměř žádné dobré vyhlídky, bezvýchodnost. To vše jsou základní atributy díla silně autobiografického, atmosférou a pojetím tolik blízkého čtenářsky stále úspěšnému Indiánskému běhu. Strohý a značně úsporný styl, jazyk bez příkras, nadhled, zkratkovitost, síla sdělení na poměrně malé ploše. To je Tereza Boučková. A taková je i její nová kniha. Autorka je na spisovatelku výrazně mediálně známou osobností, a proto většina jejích čtenářů ještě předtím, než knihu začali číst, zná její životní peripetie. Přesvědčena o své neplodnosti rozhodla se pro adopci, a to co nejrychlejší, osvojila si dva romské chlapce. Idylický rodinný život je ještě umocněn téměř zázračným narozením vlastního syna. V období dospívání obou adoptovaných chlapců však nastaly problémy. Tereza Boučková hovoří o tzv. volání krve a o problémech, které z toho plynou, kniha pojednává.

„Přes všechnu formální rozvolněnost máme na konci knížky katarzní pocit, že kruh byl uzavřen – příběh začínající smrtí tchána končí narozením vnučky. Rok kohouta by v lékárně měli dostávat na předpis všichni ti, kdo trpí představou, že se jim nevede dobře nebo že jsou nepochopeni. Může být i hůř.“ (Kateřina Kadlecová, Reflex, 19.6.2008)

Román Martina Sichingera Cukrový klaun, literární debut autora, získal Literární cenu v soutěži, v níž již více než deset let Knižní klub oceňuje dosud nepublikované rukopisy. V Cukrovém klaunovi se Martin Sichinger inspiroval reportáží z Respektu, která líčila osamělé pátrání muže z Teplic po zmizelém šestnáctiletém synovi.

Vojenský újezd Boletice, jižní Čechy, polovina devadesátých let. Po rozchodu rodičů zůstává dvacetiletý Aleš s matkou a ve volném čase fotí pozůstatky zaniklých vesnic u bývalých grafitových šachet. Ale nejvíc ho přitahuje kolický zámeček, místo spojené s tajnými dětskými výpravami a otázkami, na které nikdo z těch, co přišli po válce, neumí odpovědět: Co je pravdy na legendách o mužích, kteří si kopali díry v zemi a čekali v nich na konec světa? Proč se na zámku nechal za války zaměstnat nejbohatší kolický sedlák? K čemu sloužily tajemné bedny, které se sem vozily až z Rakouska? A najde se někdo, kdo dokáže zámeček i jeho rozlehlou zahradu ještě zachránit? Když se nečekaně objeví nový majitel, život v okolních vesnicích se změní. Místní dostávají práci, do Kolic přijde prapodivný dopis z Německa a Aleš se po tragické smrti své kamarádky rozhodne postavit zlu, které se rozlézá v opuštěných grafitových šachtách…

Fascinující příběh inspirovaný skutečnou událostí o lidech, kterým vzali domovy, ale nevykořenili jejich lásku k místu, kde se narodili.

Tolik anotace knihy s citací z přebalu vydání Knižního klubu. Další z knih současné literární české scény (a je jich spíše jako šafránu), na kterou jsem čekala a o které jsem byla přesvědčena, že mě zaujme. Všeobecně nám chybí příběhy, prahneme po nich, chceme je číst. Tato kniha v sobě příběh nese, a to silný. I když hlavní příběh (inspirovaný skutečnou událostí) končí jistou nadějí, nevyznívá děj románu příliš pozitivně. A ani nemůže. Nasvědčuje tomu mimo jiné také místo, kam autor děj situuje, a atmosféra daná nevlídným podzimním počasím, to vše působí mimořádně chmurně a šedivě. Skvostně oproti tomu působí motivy květin a barevnosti a také autorův jazyk, místy sugerující vizuální představy.

Výtečná kniha, silný čtenářský zážitek… A o to jde.