Trochu se mi zvýší tlak, když zaslechnu tu sumu, kterou ten chlápek po mně vyžaduje, ale černé myšlenky ihned zapudím. S úsměvem podám sklenářovi bankovky a láskyplně pohlédnu na mé krásně zarámované puzzle. Popadnu hotové výrobky a odebírám se k autu. Ještě zaslechnu, jak ten vydřiduch halasí, ať přijdu zas. To čekej, dědku, ušklíbnu se v duchu. V autě mrknu na účtenku: pěkně podražil. Minule jsem platila o stovku míň! Nic naplat, budu se muset krotit, povzdechnu si a nastartuji.

 Projíždím prudkými zatáčkami a puzzle mi lítá na zadních sedačkách ze strany na stranu, až se mi to nelíbí. Břink! Flákne sebou jeden obraz tak, až se leknu, že se rozbije. Tak takhle to nepůjde. Zastavím na nejbližším možném místě a zarámovaná puzzle obklopím nákupem a taškou s nářadím, kterou vozím pro strýčka Příhodu. Stejně bych její obsah neuměla použít, ale taková ta jistota… Rozjíždím se a ve zpětném zrcátku se ještě ujistím, zda je vše v pořádku.

„Ladně“ zaparkuji před bytovkou. Vysoukám se z vozu, ze zadních prostor čapnu nákup a svůj poklad. Naučeným pohybem zabouchnu dveře auta nohou a zapadnu do útrob domu. Přede dveřmi bytu se zuji, odemknu a řítím se do kuchyně. „Ahoj!“ pozdravím přítele a líbnu ho na tvář. „Nazdar, to už jsi tu?“ odvrátí zrak od novin a ledabyle mrkne z okna. „Koukám, psa si sousedům nepřejela, ale zas parkuješ jak ponocná,“ neodpustí si komentář na mé parkovací umění. Můžu za to, že tam bylo málo místa? „Místa jak pro autobus, ale ty musíš mít čumák na chodníku a zadek v ulici,“ pokračuje. „Klídek, nerozčiluj se! Měl by sis zvyknout. Ostatní si taky zvykli a auta tam mají místa na projetí dost. Radši mrkej!“ strkám mu před obličej zarámované obrazy puzzle. „Hm, to je fakt pěkný. A kolik to stálo?“ optá se. No, ne že bych tuhle otázku nečekala… „Představ si, bylo to docela levný,“ odpovím. „Máš účtenku?“ – „Jo, někde v kabelce, pak ti ji ukážu. Kam to pověsíme?“ snažím se odvrátit pozornost. Přítel vstane a hledá se mnou vhodné místo. „Tak třeba sem?“ navrhnu prostor v úzké chodbě. „Třeba, tak já skočím pro vrtačku,“ souhlasí a odběhne pro náčiní.

Vrtání se neobejde bez sprostých slov, jelikož kousky omítky i zdi odpadávají, ale výsledek stojí za to. „Pěkný, viď?“ pochválím dílo. „Jo, je to fakt pěkný,“ potvrdí přítel a odchází pro smetáček a lopatku, aby odklidil nepořádek, co si nadrobil.

„Nazdar holky!“ vešla kolegyně ráno celá rozzářená do kanceláře, mávajíc nějakými deskami v ruce a s nakažlivým úsměvem od ucha k uchu. „Co se děje? Zdědila jsi milion?“ zeptala jsem se jí, nechápajíc důvod její nezvykle dobré nálady. „Ne, to ne, ale vyhraju ho!“ vykřikla. Odhodila kabát na věšák a během chvilky byla u mě. Na mém stole přistál dvojlist papíru s nápisem ‘Osobní horoskop’. „Čti!“ poručila mi, poklepávajíc ukazováčkem na papír, ležící přede mnou. „Stojí tu černé na bílém, že tentokrát vyhraju!“ Rychle jsem přelouskla pár řádků. Opravdu to tam stálo. „Doufám, že na mě budeš myslet,“ dodala jsem a s úšklebkem jí vrátila desky. „Jo, samozřejmě s tím tady pak seknu a ty můžeš převzít moje místo,“ uzemnila mě a odebrala se ke svému stolu. „Jestli chceš, dám ti kontakt na toho astrologa, on ti sestaví tvůj horoskop,“ dodala, když usedla na své šéfsekretářské křeslo. Vrtalo mi to celý den hlavou…

O polední přestávce jsme se sešly u automatu na kafe. Zvědavost mi nedala a tak jsem se jí zeptala, co ještě na ni čeká. „Je toho spousta. Tak například mě přítel požádá o ruku,“ vysvětlovala, posrkávajíc přitom horké kafe. Málem jsem se zakuckala. „Jaký přítel? Ty jsi přece dávno vdaná??“ zůstala jsem na ni zírat. Dál v klidu popíjela svoje kavčo. Po chvíli zvedla hlavu a povídá: „No, tak si holt nějakého toho přítele budu muset najít, jinak by to tu nepsali, ne?“ dostalo se mi nelogické odpovědi. Celý den mi to leželo v hlavě. Co když o něco přicházím? Co když na mě třeba taky někde čeká nějaká výhra a já o ní nevím? Ještě před odchodem z práce jsem byla definitivně rozhodnutá, že si nechám sestavit i svůj osobní horoskop a řekla si o kontakt. „Já ho teda nepotřebovala, ale když budeš chtít, udělá ti i partnerský horoskop,“ vysvětlila mi kolegyně a na kousek papíru naškrábala telefonní číslo. Hm, ten by sis asi měla nechat sestavit spíš ty. Když si někdo, kdo je dva roky vdaný chce hledat přítele, nevypadá to zrovna na největší trefu, pomyslela jsem si, ale nekomentovala to. Poděkovala jsem jí a odešla domů. Pár dnů na to jsem našla ráno v kanceláři do sebe zabranou a zamyšlenou kolegyni, ťukajíc nepřítomně do klávesnice. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji. Chvíli trvalo, než odpověděla. „Vyhrála jsem auto,“ řekla a povzdechla si. „No a proč tu sedíš, jako by ti to vzalo vítr z plachet?“ nechápala jsem její špatnou náladu. „Manžel si našel jinou,“ řekla a konečně zvedla oči od počítače. „Cože? Jak ti to mohl udělat?“ Přišlo mi jí strašně líto. „Prý jsem pořád v práci, a skoro se nevidíme a prostě se zamiloval do jiné.“ Celý měsíc s ní pak nic nebylo. Chodila jako bez duše. Ráno přišla do práce a pozdě odpoledne odcházela. Asi čtvrt roku na to, se jí nálada začala zlepšovat a jednoho dne nám oznámila, že se s někým báječným seznámila a že už nehodlá dělat tu samou chybu, jako předtím. „Už nebudu sedět celé dny v práci, budu se víc věnovat vztahu, a hlavně jsem si ihned nechala udělat partnerský horoskop. Ono na tom totiž něco je…“

Musela jsem jí dát za pravdu. V mém osobním horoskopu, obsahujícím právě tři A4 stránky, nic o žádné výhře nestálo a také jsem dosud nic nevyhrála. Co se ale našeho partnerského horoskopu týče, ten už je turbulentnější, zhltl celých 12 stran a dost vystihuje náš vztah.

Nevím, jestli bych se horoskopy vyloženě řídila, to asi ne, ale musím přiznat, že v určitých věcech a rozhodnutích mi svým způsobem pomohly, i když bych tomu nikdy nevěřila.

Bylo načase rozšířit mou sbírku puzzle. A také k tomu nadešel vhodný okamžik – blížil se den mých jmenin. „Máš jich málo?“ tázal se mě přítel. „Nóóó,“ schválně protahuji odpověď. „Jo, mám jich málo!“ – „No, jistě,“ procedí skrz zuby.  „Kam to všechno chceš věšet?“ rozhodí rukama okolo. „Půlku máš ještě pod postelí!“ – „No, a co! Tomu nerozumíš. To je můj koníček, chápeš?“ – „Pěkně drahej!“ podotkne, ale víc se se mnou nepře.

Nejdůležitější ze všeho je výběr. Proto jsme vyrazili do hračkářství ve městě, kde puzzle prodávají. Vejdu do obchodu, sotva pozdravím a v tu ránu mi dioptrické brýle zahalí mlha. „Přejete si?“ uslyším hlas. Jelikož přítel má ty samé problémy, také nereaguje. „Tak co to bude?!“ vřískne nepříjemná osoba. Sundám brýle, abych je mohla očistit, ale vidím svět rozmazaně. Nasadím si je na nos a kochám se jasným výhledem. Zrak mi padne na ženu opřenou o pult a asi nemá nejlepší náladu. „Dobrý den,“ pozdravím znovu. „No, ptám se vás naposledy – co hledáte?!“ řekne ta ženština. Nechápavě na ní zírám. Co jí je? „Přáli bychom si puzzle.“ odpoví pohotově přítel. „A jaký?“ – „No, ještě jsme žádný neviděli, tak nevíme…“ nasadí moje polovička netrpělivý tón. „Jsou támhle vzadu,“ mávne „laskavá“ prodavačka kamsi rukou. Přemístíme se tedy do útrob prodejny a nalezneme oddělení s tím správným zbožím. Zrak mi přelétne po vystaveném puzzle. No, nic moc, pomyslím si. „Hele, co tohle?“ vezme přítel do ruky krabici, na níž je zobrazena krajina a v pozadí kostelík. „To se mi moc nelíbí…“ Zničehonic mi za zády vyjekne hlas, až poposkočím? „Máte vybráno?!“ Bože to je baba, vkrádá se mi do mysli. Ale přítel zaskočen není: „Milá paní, sotva jsme sem přišli a viděli první puzzle. Ne, vybráno nemáme a ani mít nebudeme. Zdravit neumíte, protivná jste a hnusná taky! Nashle!“ čapne mě za ruku a táhne k východu. Mrknu přes skleněné dveře, jestli paní nechytla infarkt. Zdá se, že ne…

„Hele, pojď se sem mrknout!“ huláká na mě druh z pokoje. „Co je?“ otáži se. „Vyber si!“ řekne a zatváří se jako grand. Mrknu do hledáčku, kde je název puzzleshop.cz. Aha, tak odtud vítr vane… Zasednu ke kompu a zrak mě přechází nad tou nádherou. Tolik obrazů puzzle! Vybírám sice dlouho, ale snaha je zakončena úspěchem. Vyplním povinné položky a přeji si, aby balíček přišel co nejdříve. „Dobrý, ne? Vybrala sis a šlo to i bez vtíravý, protivný báby!“ pochvaluje si přítel.

Šperky a ženy patří neodmyslitelně k sobě. Vždyť se rády zdobily i ženy v jeskyních a přály si, být krásné a půvabné. Být krásná, je tedy přirozeností snad každé ženy. V poslední době se bižuterie stala velmi moderní. Je proto možné mít pro každý den i příležitost jiný šperk, který Vás finančně příliš nezatíží a báječně obohatí Vaše oblečení.

Přibližně před půl rokem jsem na internetu objevila server, na kterém lze najít nepřeberné množství ručně vyráběných šperků. Náušnice, náramky, náhrdelníky nebo prsteny, zkrátka vše, na co si jen vzpomenete. Osobně jsem nikdy nepatřila mezi ženy, které by se rády zdobily bižuterií a s jedním párem stříbrných náušnic jsem vystačila i několik let. Možná proto mi čas od času připadalo mé oblečení velice fádní, nezajímavé a všední.

Zvědavost mi nedala, touha vyzkoušet něco nového byla silnější.  Proto jsem si z internetu objednala šperky, které báječně ladily k mým plesovým šatům. Fotografie v internetovém obchodě však nebyly zdaleka tak pěkné, jako šperky ve skutečnosti. Zprvu jsem je využila pro slavnostnější příležitosti, postupně jsem další z nich zařadila mezi běžnou součást svého šatníku, především pak náramky. Při schůzkách se svými přáteli jsem stále častěji odpovídala na otázku, kde že ty báječné a originální šperky kupuji. A protože jsem nehodlala prozradit své sladké tajemství, přemýšlela jsem, jak elegantně tuto situaci vyřešit.

Dnes jsou tomu tři roky, co jsem se stala majitelkou malého kamenného obchodu s ručně vyráběnými šperky. Svět bižuterie je mou každodenní prací a radostí zároveň. Za dobu prodeje šperků jsem poznala řadu milých a šikovných lidí, kteří výrobou bižuterie doslova žijí. A i když jsem nenašla způsob, jak prodejem šperků nadměrně zbohatnout, svou živnost bych s ničím ani s nikým neměnila.

Konečně se mi podařilo přemluvit přítele, že si koupíme nový lustr. Ten, co máme, se mi už delší dobu nelíbí a v obchodě s elektrem jsem viděla jeden naprosto úžasnej, cenově však náročnější, proto jsem k tomu potřebovala zpracovat i přítele. Nebylo to jednoduché, ale vzhledem k tomu, že si už delší dobu chce koupit novou LCD televizi, která zase přijde zbytečná mně, musel nakonec souhlasit. Bylo to jeden večer, kdy si přítel zapnul televizi, a vzhledem k digitalizaci nám nešla ČT2. Z kuchyně, kde jsem připravovala večeři, jsem ho slyšela nadávat. Po chvíli zavolal: „Vyhrála jsi, zítra si můžeš vybrat ten lustr!“ Nejdřív jsem nechápala, čemu vděčím za takovou změnu názoru… „Půjdeme i pro novou televizi…,“ dodal a já pochopila. Vítězoslavně jsem se sama pro sebe usmála. S tímhle kompromisem můžu žít.

Hned druhý den jsme vyrazili do obchodu Elektro u nás ve městě, okouknout nabídku. Když jsme vešli, cítila jsem se jak v ráji lamp a lustrů. Ale byl to i ráj fanoušků plazmových a LCD televizí. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Taková kvanta lamp. Jak si tu má člověk vybrat? Přítel mě však rychle vrátil zpátky na zem: “Tu nejlevnější berem…,“ Čímž mi výběr usnadnil. Naštěstí se mi nejvíc líbila jedna, která nebyla z těch nejdražších. „Doufám, že s tou televizí to taky finančně nepřeženeš,“ neodpustila jsem si mu to vrátit, čímž bylo v podstatě rozhodnuto, zda plazmu nebo LCD televizi. Plazmová televize byla automaticky ze hry, proto se vrhl mezi LCDéčka. Další problém bude, kam ji doma dát, ale s tím se teď nebudu zabývat. Kamarádka ji má na stropě v ložnici, protože se jim do obývací stěny nevešla. Když jsem k ní poprvé přišla, divila jsem se, jak může žít bez televize, protože mě samozřejmě nenapadlo hledat ji na stropě… Někam už ji dáme, pomyslela jsem si a pevně tiskla svoji vysněnou lampu.

Úzkostlivě jsem sledovala přítele, jak se přibližuje k  LCD telce Panasonic, u níž cedulka hlásala nepřehlédnutelnými písmenky, „Úhlopříčka 94 cm“. I z dálky však nebylo možné přehlédnout ani cenu. 38.000,- Kč!!! V duchu jsem se modlila, aby to nemyslel vážně. Začala jsem horlivě přemýšlet, jak mu tenhle bláznivý nápad vymluvit, když se po pěti minutách, které mi přišly jako věčnost, přesunul k  LCD televizoru Panasonic TX-32 LXD 80F za 15.000,- Kč, a já si oddychla. “Úhlopříčka je jen 82 cm,“ stěžoval si cestou domů. Nechápavě jsem se na něj podívala. Naše stará televize nemá obrazovku o moc větší, než je monitor jeho notebooku, a jemu je úhlopříčka 82 cm malá!! Zřejmě si mé mlčení vysvětlil správně, protože už nic neřekl. Další den jsme naše dva nové přírůstky vyzvedli a musím uznat, že jsme vybrali dobře. Je to skvělá dvojka…

Nedávno jsme se sešli s našimi přáteli na vínku. Jak my, tak i oni přijeli svým autem s tím, že u přátel pojede zpátky manželka, která alkohol špatně snáší, čili si dovede večer představit i bez něj a my se s přítelem domluvili, že necháme stát auto před barem a domů pojedeme taxíkem. Večer probíhal skvěle, dobře jsme se bavili, a když přišlo na loučení, vypadlo z kamarádky, že šest let neseděla za volantem a tohle bude tedy její „kondiční jízda“. Vyměnili jsme si s přítelem udivené pohledy, mluvící za vše. Obou nám bylo jasné, že by asi bylo jak pro ně oba, tak i pro veškeré lidstvo, pohybující se v této hodině na ulicích, bezpečnější, kdyby i přes čtyři skleničky vína řídil kamarádčin manžel. Doufám, že mají dobré pojištění, pomyslela jsem si pro sebe. Ještě jsme se pokusili namítnout, proč si také nevezmou taxík, ale to bylo mávnutím ruky odčiněno s tím, že to zvládne, a tak jsme se rozloučili ve víře, že to není naposled, co se vidíme.

Druhý den dopoledne jsme jeli před bar vyzvednout naše auto a dost nás udivilo, že na protější straně stojí auto našich přátel. Ihned jsme vytočili jejich číslo, a když to po chvilce kamarádka vzala, vydechli jsme úlevou. „Co dělá váš auťák před barem? Jak jste se dostali domů?“ zeptala jsem se jí. „Tys neviděla ten zadek?“ dostalo se mi, pro mě naprosto nelogické a nic nevysvětlující, odpovědi. O jakém zadku to mluví?? Je pravda, že zadek nemá nejmenší, ale přece by jí neměl vadit při řízení auta… Ale, to už na mě přítel mával a lámal se smíchy. Přiběhl ke mně, vytrhl mi z ruky telefon a očividně pobavený se ptá kamarádky „Máte manželskou smlouvu a povinný ručení?“ To už má zvědavost nevydržela. Co to tu melou o zadku a manželský smlouvě? Šla jsem tedy auto okouknout taky. Zadek automobilu byl pomalu přepůlený, a v něm ukázkově zasazená pouliční lampa. Vypadalo to tak komicky, že jsem šla do kolen.

S přáteli jsme se pak neviděli asi tři měsíce, a když byla jejich manželská krize překonána a zase jsme se všichni sešli, vyprávěla nám kamarádka, že manžel ihned poté, co usedl do sedačky spolujezdce usnul, takže nastartovala a začala couvat z parkoviště ven, a pak prý ji nervovalo to pípání, a že prý bylo čím dál intenzivnější a tak že začala hledat ten manželův mobil, protože ji zajímalo, kdo mu to takhle v noci volá… Dnes prý už ví, že to nebyl mobil, ale signál varující ji před katastrofou. Manžel spal prý první týdny z protestu v obýváku na gauči, prý ho uráží spát vedle někoho, kdo si o něm myslí, že by mohl mít takhle blbý zvonění na mobilu. Museli jsme se smát. Při pohledu z okna, kde stála zaparkovaná jejich kola, náš přítel povídá: „Koupil jsem jí ho k narozeninám, na tom se nedá couvat, tak ty byste tu ráno najít neměli..“

V sobotu jsme se bavily s kamarádkou na téma Vánoce a dárky pro manžele. Já jsem prohodila, že plánujeme koupit domácí kino, a bude to jeden společný dárek. Kamarádka se zašklebila: „Tak po tom ani netoužím, není nad to, zajít si do normálního kina.“ – „No tak to já zase nemusím vidět hned každou novinku,“ namítla jsem. Magda mi začala vysvětlovat, že nejde o novinky, ale o tu atmosféru, kdy zapadne do temného kinosálu, všude to zavoní popcornem a film má jedinečný zvuk.

 „No vždyť v domácím kině máš taky jedinečný zvuk,“ poučovala jsem ji. „Máš tam několik bedýnek, některé umístíš za sebe, jiné k TV a pak to máš vidět. To máš pocit, jakoby někdo mluvil i za tebou. Nebo se ten zvuk postupně přenáší, třeba když jede auto…, no srovnatelný s normálním kinem.“ Magda si usrkla vína a zamyslela se: „No tak i kdyby zvuk byl stejný, nemáš tu atmosféru.“ Musela jsem se smát. Ta atmosféra, o které totiž Magda mluví, ta která se jí na kině tak líbí, je přesně to, čemu se s Kamilem snažíme vyhnout. Ani jeden nemusíme tu „vůni“ popcornu, kolem sebe padesát mlaskajících lidí. A to nemluvím o tom, sedět třeba dvě hodiny v křesle. To už má pak jeden tak dřevěný zadek, že myslí, že nevstane.

„My dáváme přednost tomu, sednout si do naší pohodlné sedačky, rozdělat si víno, dát si jednohubky a hned máme pěkný večer ve dvou. Je spousta filmů i v televizi co vysílá ve formátu vhodném pro domácí kino.“ – „Počkej, takže tak nejde pustit každý film?“ zeptala se kamarádka. „No, nejde, ale většina těch nových už jo. Když půjdeš do kina na film z roku raz dva, taky nebudeš mít zvuk, jak z amerického megafilmu ze současnosti,“ dodám. Kamarádka dopije víno a povídá: „To máš pravdu…, ale neukecávej mě jo, já mám prostě ráda starý dobrý multiplexy.“ Neměla jsem v úmyslu ji přesvědčovat, jen jsem chtěla tak nějak obhájit to, že domácí kino může mít taky své výhody, a možná jich je víc než u kina normálního. Záleží, co každému vyhovuje. A to by mě vcelku zajímalo. Kolik lidí asi tak upřednostní kouknout se na film v pohodlí domova? A kolik jich nedokáže žít bez toho, aby si zašli na nějaký film se spoustou cizích lidí kolem sebe? Jistě, obojí má svou atmosféru, každá je jiná, ale nám zkrátka ta domácí vyhovuje víc. Už se moc těším, až ji budeme moct vyzkoušet.

Jak jsem se na tenhle den těšila… Konečně! Venku svítí sluníčko, ptáčci prozpěvují, začíná další krásný letní den. A já mám narozeniny. Na večer je naplánovaná ohromná oslava mých kulatin. Rychle skočím do sprchy, vyčistím si zuby a házím do sebe kávu. Jsem plná očekávání toho, co dnešní den přinese. Zvoní telefon. První gratulant. Rychle se oblékám a ženu se k autu. Musím toho ještě tolik zařídit. Nakoupit pití, večky na chlebíčky, zeleninu, ovoce, upéct nějakou buchtu. Nasedám do auta, a ještě rychle kontroluji doklady. Sakra! Zapomněla jsem doma doklad o povinném ručení. Rychle se pro něj vracím, a už startuju motor. U supermarketu jsem za deset minut. Obchod je narvaný, copak nemají dneska lidi nic jinýho na práci, než blokovat supermarket? Mám přece fofr. Po půlhodince ochod opouštím zavalená igelitkami se vším možným i nemožným. Dobelhávám k autu, nejde odemknout, musím vše odstavit, jedna igelitka praská a pomeranče se mi kutálí po celém parkovišti. Nějaká milá duše, v podobě úžasně vypadajícího mladíka, mi pomáhá vše posbírat a přeje krásný den. V duchu si říkám, proč mi nepadají pomeranče pod auta častěji…

Rozjíždím se a za dalších pár minut už beru po dvou schody, vedoucí ke mně do bytu. Na druhém poschodí praská další igelitka a po schodech se rozkutálí můj nákup. Tak tady s pomocí žádné milé duše nepočítám, bydlí tu jen samí důchodci, kteří vystrčí hlavy ze dveří jen ze zvědavosti, když si vedu pánskou návštěvu. Vše posbírám a nějak se dostávám ke dveřím svého bytu, akorát se chystám odemknout, když za mnou slyším volat souseda, že jsem vytratila doklady. Bože! Já se dneska zblázním. Vracím se o patro níž a sbírám občanku, řidičák, zdravotky a doklad o povinném ručení. Z mého bytu až sem slyším zoufalé zvonění telefonu. Další gratulant. Rychle odemykám a odhazuji potrhané tašky s nákupem. Dobíhám pozdě, dotyčný zavěsil. Nevadí, zavolá znovu. Vrhám se do přípravy slavnostního jídla a pak ještě uklidit byt. Telefon zvoní znovu. „Haló?“ Nic. Co to k čertu má znamenat? „Ty jsi dělala celou noc? Vstávej!“ slyším nějaké hlasy. Že by od sousedů? Asi jo, máme tu slabé stěny. Už aby byl večer. Strašně se těším. Miluju narozeninové oslavy. Dnešní den si užiju, volno, žádný stres v práci, nádhera. Nemůžu si odpustit úsměv. Znovu sprcha, a pak už si oblékám ty nádherné šaty, které mi přítel koupil vloni na dovolené. Má je na mně tak rád. Někdo klepe. Že by první hosté? Otevírám dveře, ale nikdo tam nestojí. Zvonek. Koukám z okna, před barákem také nikoho nevidím. No nic, je ještě čas. S čím mě asi letos přítel překvapí? Mluví pořád o novém autě, jelikož se o jeho pořád dohadujeme. Zavírám oči a chvilku si představuju, jak před domem zastavuje nádherné naleštěné nové auto s ohromnou rudou mašlí. Letím k oknu. Automobilů je tam sice spousta, ale naleštěné žádné, o mašli ani nemluvím.

Aúú!! Něco mě píchá v rameni. Aúú!! Co to je? Snad nebudu nakonec ještě nemocná. Na mé narozeniny! „Prosím tě, vzbuď se!“ Zdá se mi to, nebo na mě někdo mluví. Otevírám oči a dívám se do udivené tváře své kolegyně. Žádné ‘happy birthday’, žádné slavnostní oblečení ani dárečky. Jen kolegové zírající na monitory počítačů a hromada papírů na mém psacím stole. Zvedám hlavu položenou na klávesnici počítače a podívám se z okna. Venku je nevlídno, zima, prší a nejspíš je něco málo nad nulou. Sakra zase jsem propracovala celou noc. Ale byl to krásný sen. Házím drobáky do automatu na kafe a když mi vyjíždí voňavé kapučíno, musím se pousmát. Do narozenin mi sice zbývá půl roku, ale aspoň má přítel čas šetřit na to naleštěné auto s mašlí.

 Nedávno mi jeden můj známý příběh, který mě docela pobavil:

„Slíbili jsme našim dvojčatům výlet do plzeňské zoo. Náš mladší syn s dcerkou nemohly nadšením ani dospat, čímž už celý můj volný den nepříjemně začínal. Syn ještě za šera přilítl do ložnice, za indiánského pokřiku z nás stáhl deku a donutil nás vstát. V kuchyni jsem zapnul mašinu na kafe, protože bez kafe já dobrovolně oči neotvírám. Bum! „Sakra!!“ ulevuju si během nahazování vypadlých pojistek. I dnešní ráno si připomenu, že musíme něco udělat s tou elektrikou, na tohle už fakt nemám nervy. Pohled na našeho staršího pubertálního syna, táhnoucího se ze své nory, otráveného faktem, že i on musí jet s námi, jelikož je to „rodinný výlet“, mi dodává poslední kapku. Necelou hodinu na to už mě manželka s dětmi vystrkují z baráku. Jen tak tak ještě stíhám odložit na botník napůl nevypitý kafe, pak už se zabuchují dveře a stojíme ještě pomalu v šeru před barákem.

 „Tak honem, tatí!!“ křičí děti a buší na dveře garáže, kde máme zaparkovaný náš automobil. Teda vlastně je to spíš plechovka s motorem, ale dokud jede, nemám srdce se jí zbavovat. Ještě napůl spící si ošmatávám kapsy. Do prčic! (tedy můj známý použil na tomto místě jiný výraz, ale ten tu nemůžu použít). Klíče od auta mám v bundě a bundu mám doma. Manželka nervózně protáčí panenkama, což mě ještě víc popudí. „Kruci, kdybych si aspoň mohl v klidu vypít to kafe a oblíct se, tak bych teď měl i klíče!!“ Žádný protikomentář se nedostavil, zřejmě bylo pro tentokrát uznáno, že mám pravdu. To považuji v naší rodině za zřídkakdy se projevující luxus. Nasedáme do auta, venku se začíná rozednívat. Po pár minutách marného snažení se, konečně naskakuje motor a auto-plechovka vyráží směr Plzeň. Jak já to nemusím. Zoo! Fuj! Ten smrad! Ale, co by člověk pro ty děti neudělal. Teda občas…, zase nic se nesmí přehánět. Dnes jedeme do zoologický a pro další dva-tři měsíce mám splněno, snažím se sám sebe uklidnit.

 Po necelé hodince jízdy, se do ticha ozývá dceřin ječivý hlásek oznamující nám, že jsme na místě, a mně se krátce leknutím zatmí před očima. Pomalu se uklidňuju. Ještě, že jsme pojištěni, kdybych to jednou nezvládnul…  Dodnes si na její pískot nemůžu zvyknout. „Mamííí, tátííí, uf me túúú! Budou tam fifáfí?“ informuje se dcerka o stavu žiraf v místní zoo. Že existují i jiná zvířátka až do dnešního dne úspěšně ignoruje. Rozdýchávám šok z leknutí. Proboha, proč to dítě pořád tak ječí?! S těžkým srdcem zaplatím parkovné, které se mi v mých očích mění v obrázek žízeň hasícího pivka s nádhernou pěnou. Olíznu si suché rty a odpouštím si poznámku o, v mých očích, zbytečném vyhazování peněz. To by asi neprošlo, tohoto názoru jsme s nejstarším synem v menšině. Na parkovišti se zdá být vše už teď v ranních sobotních hodinách obsazené. Ještě ani nestojíme, a děti už otevírají zadní dveře auta a postupně padají do jediné, asi 15 cm hluboké louže, nad kterou parkujeme. Mladší syn, reprezentativně oblečený do nových kalhot, si rozmrzele prohlíží svůj károvaný pásek, jedinou část kalhot, která ještě zůstala suchá. Dcerka, která z auta jako syn nevyskočila, ale vypadla, nemá už suchý ani ten pásek. Z béžového kabátku pomalu ztéká tmavá tekutina. Manželka padá do mdlob. Nejstarší syn si, koukajíc na své promočené, drahé nové boty, bručí něco pro sebe jazykem, kterému rozumí jen on a další, pubertou nakažení, jedinci. Nebudu asi daleko od pravdy se svým názorem, že zřejmě pěkně nadává. Nejspíš by si, stejně jako já, dovedl představit lepší plán na volný den, než pobíhat ve zničených, promočených botách mezi smradlavou havětí. 

Po té, co si manželka několika nadávkami směrem k našim promočeným ratolestem ulevuje, a malým, v parfému napuštěným ubrouskem se snaží úplně zbytečně očistit a do původního stavu přivést jejich beznadějně promočené svršky, vyrážíme ke kase. „Projedete se ve vláčku, to se vám bude moooc líbit…,“ snaží se žena rozveselit jejími nadávkami otrávené ratolesti, které se však jen tak koupit nedají. Zaplatíme vstupné, tentokrát už bych za to mohl na pivíčko pozvat i souseda, jak je to drahé. Vstupujeme do areálu zoo s jeho typickým ozónem. Hned po vstupu se mi při pohledu na reklamní tabuli před námi rozcukají koutky úst: „JÍZDNÍ ŘÁD ZOO VLÁČKU….“- „Vlak v zimním období nejezdí…“ Co dodat, máme listopad a zimu docela velkou… Poslední a jediná euforie, jejíž vlastníkem byla až do této doby manželka, se vytrácí. Mlčky se vrháme do jámy lvové.

Opatrně s těmi řečnickými frázemi… Jsme přece jen v zoo. Tak tedy přesněji, vcházíme do pavilonu s opicemi. Zůstávám venku a mávajíc své, ve tmě pavilonu mizející rodince, si zapaluju svou dnes první cigaretu. Po pár čoudech vypadá ten svět hned jinak. I ty opice smrdí míň. Když se rodina vrací, jsou tvářičky mladších dětí veselejší, náš pubertální syn však v opičím ráji ztratil svoji už tak oslabenou chuť do života. Jeho obličej zalila naprostá beznaděj. Manželka si toho zřejmě není vědoma, jelikož pokračujeme k pavilonu medvědů, lvů, tygrů, ptactva a když konečně po poledni obracíme plzeňské zoo svá záda, nesmírně se mi ulevuje. Nasedáme do blátem zastříkaného auta. Chvilku se o mě pokouší nucení zamyslet se nad tím, z čeho je to auto tak zlité, když jediná louže, která je široko daleko vidět, je ta pod naším autem, a to přece celou dobu stálo. Škoda, že u pojištění není i mytí auta…Manželka si znechuceně otírá zablácené boty papírovým kapesníčkem. Obávám se dlouhé a nesmyslné diskuze o tom, jak takhle blbě umím zaparkovat jenom já, na což mě dnes kupodivu žádný kontra nenapadá. Už jen ten fakt, že by dneska mohla mít manželka pravdu, mi kazí i zbytek dne. Že já blb radši nešel do práce. Tam si sedím v autě, nikdo mi do ničeho nemluví, jedu si, kam si jedu a parkuju si, kde chci, aniž by z toho někdo vyvozoval pokřivené závěry o mé dovednosti. Když si večer k jídlu otevírám krásně vychlazené pivko, jsem přinucen si vyslechnout manželčin komentář o tom, že bych místo toho piva měl radši kupovat něco smysluplnějšího, z čeho by měla něco celá rodina. Radši se rychle klidím, než budu přinucen souhlasit s dalším rodinným výletem.“

Záře reflektorů, nádherné oblečení, pečlivě nalíčené modelky i jeden zástupce mužského pohlaví, usměvaví a dobře naladění hosté. Taková byla módní show, kterou jsem navštívila v sobotu večer v místě svého bydliště. I když se nejednalo o profesionální módní přehlídku, kterou jsme zvyklí vídat v televizních obrazovkách nebo ve větších městech na vlastní oči, velmi jsem se bavila, stejně tak jako ostatní návštěvníci této akce.  

První část přehlídky zahájily krásné zimními kabáty z jednoho známého butiku v našem městě, kterými jsme se mohli nechat inspirovat pro nadcházející chladné období. Druhou část tvořila móda pro každodenní nošení. Ten, kdo se chystá na ples nebo hledá vhodné oblečení pro slavnostní příležitost, vzhlédl se v části věnované právě společenským oděvům. Na své si přišli i pánové. Při pohledu na krásná ženská těla oděná do spodního prádla či svůdných nočních košilek a pyžam se mnohým tajil dech. Zlatým hřebem večera se staly úchvatné svatební šaty pro všechny budoucí nevěsty i vdavku chtivé slečny. Ovšem o největší úsměv na rtech se postarala dětská móda předvedená malými manekýny a manekýnkami.

„Podívej na toho malého chlapečka, co předvádí tu bundičku, tváří se jak belzebub,“ pošťuchovala mě rozesmátá kamarádka v první řadě. A opravdu. Malý chlapec nevyzařoval příliš nadšení z oblečení a štěstím zrovna neoplýval. Jinou situaci jsme mohli vidět u holčiček, které se na předváděcí molo vydávaly po dvojicích. Růžové šatičky, pruhované nadkolenky, střapaté culíky dotvářely zjev anděla, avšak tu a tam bylo možné zahlédnout i vykukující růžky čerta. Nejprve sebevědomá kamarádská chůze po molu, kterou zanedlouho vystřídala ostrá holčičí hádka přímo před zraky přítomných diváků. Malá něžná dívčí stvoření neunesla konkurenci v podobě své kamarádky, a tak propukla svérázná dívčí bitka. Zasáhnout musely maminky, které bleskurychle uvedly situaci do pořádku a svým dětem vysvětlily vážnost celého večera.

Těžko si představit, že by se něco podobného odehrálo mezi dospělými. Naštěstí se v tomto případě jednalo o zcela jinou a velmi legrační záležitost, které jsme se smáli ještě po skončení celé show. Nicméně je to dobrá ukázka toho, jaká rivalita funguje i mezi dětmi.