Atmosféra tradičních Vánoc, kterou ve velkých obchodních centrech nezažijete. Vánoční sortiment i řemeslné trhy s ukázkami výroby, doprovodný program pro děti i dospělé. Na všechny tyto i mnoho jiných záležitostí lákaly vánoční trhy, které se konaly o víkendu v našem městě.

„Už jsi slyšela o vánočních trzích, které se u nás letos konají?“ ptala se mě kamarádka nadšeně začátkem letošního října. „Co kdybychom se na ně vypravily společně a zkusily prodat některé naše zboží?“ navrhovala. Michaela je typ velmi podnikavého člověka a to v pravém slova smyslu. Je majitelkou velmi oblíbeného květinářství v našem městě a já znám jen málo takových lidí, kteří by svou práci dělali s takovým zalíbením jako ona. Je dokonce natolik laskavá, že si vzala na starost šperky, které vyrábím ve svém volném čase, a prodává je případným zájemcům ve svém obchodě. „A víš že je to dobrý nápad?“ souhlasila jsem se zájmem a těšila se na prima den, který bychom si mohly společně užít.

Týdny, které zbývaly do vánočních trhů utekly jako voda a my už chystaly náš prodejní stánek v budově městského divadla. Celkem se sešlo kolem padesáti prodejců z blízkého i vzdáleného okolí. Vonné svíčky, adventní věnečky, slaměné ozdoby na vánoční stromeček, ručně zdobené hedvábné šátky, bižuterie, ale i spousta prodejců nejrůznějších laskomin a dobrého pití. Naprosto vše, nač si jen vzpomenete a co k vánočním trhům bez pochyby patří. Na své si přišel doopravdy každý.

 Vstupní dveře se otevřely za doprovodu vánočních koled a proudily jimi davy nedočkavých lidí, aby obdivovali vše, co si pro ně každý z prodejců připravil. Byly jsme mile překvapeny, kolik návštěvníků uchvátil náš prodejní stánek a kolik lidí si naším zbožím udělalo radost. O kupující jsme tedy nouzi neměly. To samé se však nedalo říct o ostatních prodejcích. Byli i tací, co neprodali jediný svůj kousek za celý den, i když se v mnoha případech jednalo o nádhernou ruční tvorbu. Naopak tomu bylo u stánků s jídlem i pitím. U řezníka, který prodával své jitrnice, klobásy i další masité kousky byla fronta lidí taková, že bylo téměř bez šance probojovat se kupředu a něco si zakoupit. Ta samá situace byla u svařeného vína a punče ve stánku vedle a na nedostatek kupujících si nemůže naříkat ani prodejce domácích koláčů. Ten, kdo vsadil na mlsné jazýčky návštěvníků rozhodně nelitoval.

Nejenže jsem byla ráda za zkušenost, kterou jsem jako prodejce získala, ale vypozorovala jsem i řadu zajímavých věcí. Je spousta těch, kteří litují utratit i velmi malých částek za ručně vyrobené zboží, které by je mohlo těšit třeba i celé svátky a mnoho těch, kteří vydávají z peněženek poměrně vysoké částky za množství jídla a pití, které je uspokojí jen na malou chvíli. A proto by nebylo od věci přemýšlet nad něčím do žaludku na příští rok…

Au Pair v USA – nejlepší rok Vašeho života, čtu na webových stránkách jedné agentury, která se specializuje na kulturně–výměnné programy pro mladé lidi. Klienti, kteří se z pobytu vrací naplněni životními zkušenostmi a zážitky, usmívám se ironicky. V září roku 2004 jsem se rozhodla odcestovat do Ameriky, konkrétně do Pensylvánie. Strávila jsem tam nejhorších 6 měsíců mého života. Žádný americký sen se totiž nekonal.

Jako Au Pair jsem byla umístěna do rodiny staršího manželského páru se dvěma dětmi. Starala jsem se o Sarah, které bylo sedm let a Noa, kterému byly necelé tři roky. Všechny hostitelské rodiny měly být prověřeny agenturou, avšak já jsem tento pocit neměla hned ze začátku. Zchátralý, neudržovaný a velmi zaneřáděný dům mi naháněl hrůzu. I sama komunikace s rodinou byla velmi obtížná. Hostitelská matka Elizabeth nejevila žádný zájem o mou osobu, a tak mi vše potřebné vysvětloval Sean, hostitelský otec. Zdál se to být velmi vřelý a pozorný muž, který miloval své děti a přebíral veškerou péči o svou rodinu i o mě. Po čase mi však jeho pozornost přestala být příjemná. Zejména pak ve chvílích, kdy jsem musela spolu  s ním i jeho dětmi odjet do letního domu do New Jersey a strávit tam celý víkend. Jeho ženu jsme nechávali doma samotnou. Zprvu jsem vše ignorovala a snažila se chovat tolerantně. Ovšem prozřela jsem v den, kdy se Sean pokusil o fyzický kontakt.

 A tak jsem se rozhodla hledat novou hostitelskou rodinu. V té době jsem netušila, do jakých problémů se tímto krokem dostanu. Odposlechy soukromých telefonátů zajistily Seanovi informace, za které mě pak následně trestal. Zamykání v pokoji, odpojení internetu, zamezení přístupu k veškerým telefonům i vyhrožování a sledování kamerovým systémem. Tím vším i daleko horšími věcmi jsem si prošla. Nebyla žádná možnost, jak se zkontaktovat se svou koordinátorkou, která by mi mohla pomoci.

Nakonec to byla má česká kamarádka, která mi z téhle svízelné situace pomohla. Už z dřívější doby věděla, jaké mám pochybnosti ohledné své hostitelské rodiny, a tudíž se spojila s koordinátorkou, které o všem pověděla. Ta neváhala ani jedinou minutu a bez ohlášení si pro mě přijela do mé americké rodiny. Vyděšená a zklamaná jsem neměla sebemenší chuť setrvávat v Americe a čekat na přidělení další rodiny. Byl to návrat domů, který byl pro mě vysvobozením, a na který jsem se těšila celých dlouhých šest měsíců.

Konečně. Vůně cukroví se line bytem, k tomu koledy, začíná nám pravá vánoční atmosféra. Letos jsem na sebe pyšná. Už mám upečené perníčky, dokonce i chaloupku. Zvládla jsem je nazdobit, i když za pomoci dětí. A v krabici na balkóně se schovává deset druhů cukroví, upečeného, slepeného, na některém je poleva, kompletně čeká na Štědrý den. Jen aby nám ho z balkonu někdo neukradl! Ta představa mě trochu děsila, ale jsme ve třetím patře, tak snad ne. Tak ještě udělám tady těch pět nepečených a budu mít splněno. Nakonec stihnu i vánočku, teda dvě vánočky. Jedna bude čistě s mandlemi pro mě a děti a druhá rozinková pro manžela.
 
Nachystala jsem pár kousků cukroví na talířek, přijde sousedka na pokec, tak se aspoň můžu předvést. Ještě jsem popadla pytel s odpadky a seběhla dolů, vyhodit ho do popelnice. Jak jsem ale vyšla před vchodové dveře, uklouzla mi noha a já jsem sebou švihla na namrzlý beton. naštěstí se mi nic nestalo, ale měla jsem drobet naražené zápěstí, bolelo to dost, ale neoteklo a obklad to ještě mírně zlepšil.

„Já ti nevím, Šárko, já bych to cukroví raději dala jinam. Novákovým ze čtvrtého ukradli vloni cukroví z balkonu taky. Asi lezli po okapu nebo co, ale rozhodně by toho byla škoda, tolik druhů a ještě tak dobrýho,“ radila mi kamarádka a sáhla po dalším kousku. Trochu jsem se začervenala nad pochvalou. „No letos jsem na sebe pyšná, jen nevím co s těma vánočkama, těsto už asi nezadělám, s tou rukou sotva udržím příbor, asi bych ji neměla tak namáhat,“ posteskla jsem si. „A co ta tvoje domácí pekárna?“ zeptala se Jitka, zatímco já jsem stěhovala cukroví z balkonu do ledničky a přihodila jí pár kousků na talířek. „Co s pekárnou?“ nechápala jsem. „Můžeš v ní přeci zadělat na vánočku ne? Necháš vykynout a pak už jen upleteš, to snad zvládneš? Hele, že tys ji někde zahrabala?“ zasmála se sousedka. Teda, že já jsem tak natvrdlá, vůbec mě nedošlo, že ta moje domácí pekárna chleba je nejen na chleba, ale zvládne jakékoli těsto. Nikdy jsem to nezkoušela, nenapadlo mě to. Jen jsem zatím párkrát upekla ten chleba.

Jednou se to vyzkoušet musí! Stačilo všechno naházet do pekárny, a zvládla to skvěle. Vánočky se povedly, uplést mi šly i s bolavou rukou. Sice se v troubě trošku rozjely, ale na chuť to vliv nemělo. Manžel svou rozinkovou zvládl během Štědrého dne skoro celou a mandlová nezůstala pozadu.

„Tak jak bylo v práci?“ ptal se mě přítel ve středu večer. „Tak jako obvykle ke konci měsíce,“ odpovídala jsem nezaujatě. Tak jako každá práce i práce v bankovním sektoru má svá specifika. Při práci v bance můžete zažít dny, kdy se po celý den ani nezastavíte a naprosto vyčerpaní  a vymluvení přijdete domů, zvláště pak v období Vánoc. Na druhou stranu je i spousta dní, kdy počítáte minuty do konce pracovní doby a doslova se modlíte, aby Vás některý z klientů oslovil. A protože se nacházíme v době mobilních telefonů a internetu, osobních návštěv klientů ubývá, alespoň já to tak pociťuji. A tak mám poměrně dostatek času na to, abych vyřídila některé ze svých osobních záležitostí.

„Myslíš, že by ses mohla podívat po nějakém výhodném povinném ručení pro naše auto?“ směřoval na mě otázku přítel, který dobře věděl, kolik práce mě v nadcházejících dnech čeká.  Nemělo cenu skrývat, jakou mám z tohoto úkolu radost. Nepatřím totiž mezi typy žen, které by se v této oblasti vyznaly. Nikdy jsem nic podobného nezařizovala, tudíž nemám žádné zkušenosti.

Nevěřila jsem svým očím, kolik odkazů existuje na slovní spojení „povinné ručení,“ které jsem zadala do vyhledávacího pole na internetu. A abych si udělala jasnou představu, začala jsem základními informacemi o povinném ručení, které mi celou záležitost pomohly osvětlit. Na internetu je k dispozici také celá řada „kalkulaček povinného ručení“, díky kterým zjistíte, kolik Vás pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bude stát. Můžete si tak pohodlně porovnat nabídky jednotlivých pojišťoven. K výpočtu však budete potřebovat některé základní údaje o svém vozidle. A pokud jste odpovědní řidiči s předchozím bezeškodným provozem vozidla, můžete získat i slevu.

I když jsem k mému pátráním po vhodném povinném ručení potřebovala notnou dávku času, výsledek stál za to. Opět jsem se přiučila něčemu novému a tak prohloubila své znalosti v této oblasti. Neminula mě ani pochvala od spokojeného přítele, který nemá ve své práci, na rozdíl ode mě, času nazbyt. A jak využíváte volného času v práci Vy? Tedy pokud nějaký máte…

Zažili jste stěhování nebo rekonstrukci na vlastní kůži? Jaké máte zkušenosti? Co je pravda na tvrzení, že lepší je vyhořet než se stěhovat?

V listopadu loňského roku jsme s přítelem koupili jeden z větších bytů v panelovém domě. Přiměla nás k tomu touha po společném bydlení i soukromí, kterého se nám v domě mých rodičů nedostávalo. Velmi jsem se na nové bydlení těšila a celé dny i noci plánovala, jakým směrem se bude ubírat plánovaná rekonstrukce bytu. Umakartové jádro, velmi staré vestavěné skříně i oprýskaná dlažba na chodbě. To vše, i mnohem víc mi nedalo spát. Nic z toho se nepodobalo mé představě krásného a moderně zařízeného bytu. Plánovaná dvouměsíční přestavba nebrala konce, a proto se nebylo čemu divit, když jsem začala propadat pocitu zoufalství a beznaděje. Trvalo celých pět měsíců intenzivních prací, než byl byt připraven k vytouženému nastěhování.

„Tak přesně sem bych dala sedačku a tady by byl televizní stolek,“ přesvědčovala jsem přítele rozhodně. „Pokud tady bude televizní stolek, pak támhle musí být mé repráky pro domácí kino,“ razil si přítel svou. „Tak přesně tam ty reproduktory být nemohou, protože to je ideální místo pro tu malou knihovnu, co jsme objednali minulý týden.“ A tak začalo nekonečné dohadování, kdy se veškerá radost ze společného bydlení proměnila v nelítostný boj. Naše představy o vnitřním uspořádání bytu se zcela rozcházely.

A jak naše dohady dopadly? „Hlasuji pro kompromis,“ navrhla jsem jako jedno z řešení. „Postav si svou reprosoustavu kam potřebuješ, ale nad sedačku pověsíme můj oblíbený obraz, proti kterému jsi původně protestoval.“ I když přítel neoplýval přílišným nadšením, představa ideálně sestaveného domácího kina byla silnější.

Ve společné domácnosti žijeme již přes rok a oba jsme si zvykli na vybavení bytu, se kterým jsme původně, ne zcela, souhlasili. Avšak pocit domova nedotváří jen perfektně sestavený nábytek nebo dokonale sladěný obraz nad sedací soupravou.

Znáte to. Klasický shon před Vánoci. Nestíháte, byt neuklizený, nenapečeno, dárky zdaleka  nenakoupené. Všichni už mají nejmíň pět druhů cukroví, naleštěná okna, vyprané záclony a dárků plnou skříň. Nevím jestli jen já jsem tak pozadu, nebo to tak chodí i jinde. V každém případě byl nejvyšší čas začít něco dělat, a tak jsem si vzala půl dne volna a vyrazila taky na nákupy.

Ani jsem nečekala, že se poštěstí a seženu toho poměrně hodně. Mírně jsem nasála i tu vánoční atmosféru, která mi dosud scházela a úplně zapomněla na čas. Domů jsem přilítla akorát tak, abych stihla zaběhnout pro děti do školky a nachystat malé pohoštění pro návštěvu. Jé, vždyť jsem zapomněla koupit veku! No nic, udělám jednohubky…. Hodila jsem dárky do skříně  a letěla do školky.

O hodinu později už u nás zvonili známí. „Nazdár,“ spustili už mezi dveřmi, „kdepak máte nějakou vánoční výzdobu?“ „Ještě jsme to nějak nestihli, ale už se s dětma chystáme,“ odpověděla jsem s omluvným úsměvem, že jejich návštěvu nedoplní světýlka či vánoční stromeček. Usadili jsme se v obývacím pokoji, děti si spokojeně hrály, občas proběhly kolem. Hovor byl v plném proudu, když vešla do pokoje Anička. „Mamíííí, Maltínek  nasel v loznici vltacku a vlcí v suplíku.“ Co je to za nesmysl, manžel má všechno nářadí v garáži, zřejmě  si zase hrají. „A jakpak ta vrtačka vypadá? To je určitě Martínkova z narozenin ne?“ zeptala jsem se z úsměvem. „Nene,“ vytřeštila Anička oči „tato je dlouhá, divná a když se zmáckne tlacítko, tak celá vlcí a tzepe se.“ Zarazila jsem se. „Co by to mohlo být?“ otočila jsme se k návštěvě. Ta se na mě potutelně usmívala. „No jen nedělej, co vrčícího by to asi mohlo být, když to našel v ložnici,“ mrkl na mě známý, jako že se nemám za co stydět. Já jsem ovšem nechápala a šla raději Martínka zkontrolovat. A víte co? Našel ten elektrický zubní kartáček, co jsem koupila manželovi k Vánocům. Jak jsem tam ve spěchu hodila dárky, vypadl z krabičky, tak ho našel. Vrátila jsem se do obýváku. „Záhada vyřešena,“ řekla jsem slavnostně, „malej našel elektrický zubní kartáček, byla jsem nakupovat dárky a vypadl mi z tašky, jak jsem spěchala.“

Známí se na sebe podívali, uchechtli se a Zuzka povídá: „Prosím tě, zrovna před náma to maskovat nemusíš, vždyť se známe dlouho. A já mám takový „kartáčky“ rovnou dva.“ Seděla jsem tam v rozpacích a pokoušela se marně vysvětlit, že jde opravdu o zubní kartáček, vibrační, protože manžel si ho už léta přeje a opravdu se nejedná o žádnou erotickou pomůcku. Jestli mi uvěřili to nevím, a vlastně je to jedno. Ale musím říct, že nikdy jsem se necítila tak trapně a to vlastně kvůli ničemu. Večer jsme se tomu s manželem zasmáli, kartáček dostal rovnou, když už ho děti viděly. No a mě teď čeká vymýšlení nového dárku.

A kdo by je taky měl rád. Celý den ztracený, bolavé nohy ze stání na úřadě, případně namožená záda z dlouhodobého sezení. Čekání, až přijde řada právě na vás. A na konci toho všeho ještě vyplňování desítek papírů. A v tom horším případě vás tohle všechno čeká znova, protože jste nějaké lejstro zapomněli doma.

Ani já nejsem fanouškem různých úřadů, a jakéhokoli vyřizování. Což o to, v papírech se zorientuji jak se dá, ale ty fronty! To se nedá! Poslední dobou se to nějak nakupilo, každý týden něco. Na sociálce dvě hodinky, to byla ještě pohodička, v bance jsem seděla 3 hodiny, abych si tam mohla zřídit účet! Nebylo to tím, že by měli tolik klientů, jen mají na všechno dost času. No a pak přišla řada na povinné ručení našeho milého autíčka. Prosila jsem manžela, aby to šel vyřídit on. „Prosím tě, a kdy? Celý týden jsem v práci do večera…,“ zněla odpověď. Ach jo. Takže to zase zůstane na mě. Manžel viděl můj utrápený výraz a slitoval se: „Víš co, tak se koukni na net, kde je vlastně to povinné ručení nejlevnější, protože ta pojišťovna co má brácha se mi zdá drahá. Já se jeden den utrhnu dřív, ale ať jdu na jisto a nelítám sem a tam.“

Zasedla jsem tedy k počítači a dala vyhledat slovní spojení „povinné ručení“…. proč mít povinné ručení, pojištění odpovědnosti…bla bla…to přeci nehledám, tak to zkusím přes firmy….

„Tak co? Objevila jsi něco?“ ptal se večer manžel po příchodu domů. „Objevila,“ volala jsem zvesela, „a něco mnohem lepšího než jsem čekala. Udělala jsem porovnání různých pojištění a našla jedno co vypadá moc dobře. A nejlepší na tom je, že se můžeš pojistit online, jako přes internet, žádný fronty, chápeš? Taky je tam spousta rad, jak změnit pojišťovnu, jak postupovat v případě nehody - což se nás doufám nebude týkat, ale stojí to za to pročíst.“ Manžel byl překvapen: „Vážně? Tak já se na to kouknu a můžeme to odeslat ještě dneska.“

Tak, zadařilo se, bez toho dlouhého čekání v neútulných prostorách úřední budovy. A co víc, nedalo mi to, a prohledala jsem i další úřady. Samozřejmě, že přes internet jdou odeslat formuláře i jinam! Od té doby chodím na úřady opravdu výjimečně. No, ještě že ten počítač máme.

Jako každým rokem jsem si i letos na první adventní víkend naplánovala předvánoční generální úklid. Tentokrát jsem se ale rozhodla i pro vyklizení sklepa, jelikož to odstrkuju už několik měsíců a sklep už praská ve švech. Navlékla jsem si tedy gumové rukavice, vzala smeták, lopatku a samozřejmě můj, při práci nezbytný, radiomagnetofon a vyrazila do sklepa.

 Když jsem odemkla zámek na sklepních dveřích, vyvalila se na mě hromada prázdných krabic. „Sakra!“ ulevila jsem si a odhodila krabice, abych mohla vejít do našeho sklepního prostoru. Ten strašnej binec! Do čeho jsem se to pustila. Začalo mě přepadat pokušení naházet krabice zpátky a rychle odsud odejít. Ale překonala jsem sama sebe.

Zapla jsem rádio tak nahlas, že jsem se obávala, že ho uslyší až v bytě nade mnou. To bylo možné samozřejmě jen díky tomu, že přítel nepovolil, dokud nesehnal rádio nejen na síťový provoz, ale samozřejmě i na baterie a než se pro koupi definitivně rozhodl, porovnal asi deset radiomagnetofonů, co se nejlepší kvality zvuku týče. Nad mým názorem, že hlavně, že bude hrát, jen opovržlivě protočil panenky a rozčíleně mi vysvětlil, jak důležité jsou výrazné basy a  čisté vokály.. Pro mě měl magneťák splňovat jen úlohu převozu na pár dní na chatu nebo snadného přenosu na deku k vodě. V obýváku máme super moderní hifi věž, ale její asi jedinou nevýhodou je, že na rozdíl od magneťáku je nemožné si ji vzít s sebou na deku…

No, a teď se můžu pustit  do vyklízení. Nebylo to nic složitého. Do největší krabice, která na mě spolu s dalšími při vstupu do sklepa spadla, jsem naházela téměř vše, co tu postávalo a odtáhla to před vchod sklepa s tím, že co si lidi nerozeberou, to přítel druhý den vyveze na skládku. Byla tam spousta funkčních věcí, kávovar, starý, ale stále funkční kuchyňský mixér, fén na vlasy, no prostě od všeho něco… S příjemným pocitem jsem opustila skoro prázdný sklep a vrátila se do bytu, kde jsem s nabytým elánem v úklidu pokračovala.

Druhý den ráno, když jsem odcházela na nákup a procházela kolem téměř vyprázdněné krabice, jsem se musela pousmát. No vida, a je to. Dva dny na to jsme s přítelem na chodbě potkali našeho souseda, který se nás nadšeně ptal, jestli nevíme, kdo tam vyhodil tu krabici plnou super věcí… Přítel, který se za tu naši skládku očividně styděl, povídá, že nevíme. Soused se tedy rozloučil a ještě s úsměvem za námi volal, že tam objevil naprosto úžasný radiomagnetofon, kdo prý tohle mohl vyhodit, to mu nejde do hlavy. Zatmělo se mi před očima a snažila jsem se vyhnout pohledem přítelovu vzteky bobtnajícímu obličeji. „Proč jsi taky musel říkat, že nevíš, kdo to tam dal?!“ vyštěkla jsem na něj, než stihl promluvit, první, co mě napadlo. Nejlepší sebeobrana je přece jen útok… “Teď už si o vrácení našeho rádia říct nemůžem!“ dokončila jsem svůj proslov a demonstrativně se sebrala k odchodu. Samozřejmě mě to mrzelo, představa, jak ležím v létě u vody bez rádia se mi vůbec nelíbila. A představa, jak si soused odváží náš magneťák na chalupu, se mi líbila ještě míň. Ale stalo se…

Když jsme se s nastávajícím rozhodovali, kam zavítáme na svatební cestu, bleskl mi hlavou nápad: zůstat v republice, půjčit si klíče od strýcovy chaty a odtamtud se vydávat do okolí poznávat přilehlé památky. Chata je v oblasti Malé Moravy, nádherná příroda všude kolem.

Nápad to byl skvělý, hlavně úžasná romantika. Neznám snad nic hezčího, než sedět v koutě pohovky zachumlaná do deky a pozorovat praskající oheň. Sice by mě do tmy pro dřevo nikdo nevyhnal, ale za světla jsem byla odvážnější. Pro vodu jsme chodili do potůčku, který zurčel kolem chaty, na něm byl postavený mlýnek, který mi klapáním v noci naháněl strach, ale přes den mi připomínal dobu Babičky Boženy Němcové, tu dřívější atmosféru, dobu, kdy se nikdo nikam nehonil.

Příprava jídla na desce nad kamny, kde není možné regulovat teplotu jen tak otočením kolečka, byla zábavná, nikdy nebylo předem jisté, zda se dílo podaří. Do chaty je sice zavedená elektřina i voda, ale proč si kazit zážitek z romantiky. Role byly jasně dané, já jsem se starala o jídlo a udržování ohně, manžel nosil dřevo a vodu. Televizi jsme nepouštěli, bylo mnohem příjemnější si myslet, že svět kolem nás je v stejném poklidu, jako jsme my. Výlety do okolí byly nádherné, vydali jsme se k prameni Moravy, na Sněžnickou podkovu, na Nový hrad. Navštívili jsme papírnu a lázně ve Velkých Losinách. Jedním slovem parádní svatební cesta.
 
Noc před odjezdem nečekaně napadl sníh, museli jsme se proházet dvacet metrů k autu, které nebylo skoro vidět. Chvíli jsme i zvažovali, že vyčkáme do jara. Představa takového trvalého pobytu mě děsí, ale na pár dnů se tam zase ráda vrátím.

„Tak co, už víš co pro tebe má?“ zastavila mě na chodbě kolegyně a zároveň kamarádka. Pokrčila jsem rameny. „No a kdy ti to překvapení dá?“ dotazovala se Helena nedočkavě. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě, „snad dneska. Za půl hodinky končím, tak hned letím domů a musím připravit něco k pohoštění, asi koupím víno. „A máš aspoň tucha, co to může být?“ nedala se Helča odbýt. Zaváhala jsem, jestli se svěřit s mým milým podezřením. „No, tak trochu jo, slyšela jsem jen, jak říká, že to stálo spoustu peněz, ale prý si něco takovýho už dlouho zasloužím. Tak bych řekla, že by to mohlo být auto. Jen pro mě, abych se už nemusela trmácet do práce tramvají, tahat s taškami z nákupu…nic jinýho mě nenapadá.“- „Tak držím palec, měj se, “ mávla na mě Heluš a zapadla do dveří kanceláře. Koukla jsem na hodinky, no už abych se pomalu chystala domů, nebo nic nestihnu.

Domů jsem přilítla jen tak tak, stihla jsem se převlíct, nalít víno a už vcházel manžel. „Ahoj, už jsi doma?“ ozvalo se od dveří. „Jsem v obýváku,“zavolala jsem na něj. Přišel s rukou za zády a řekl: „Zavři oči a natáhni ruku.“ Poslechla jsem, natáhla ruku a ucítila v dlani svazek klíčků, no svazek, byly to vlastně klíče dva. Otevřela jsem oči. Je to ono, klíčky od auta! Ale moment! To auto musí mít nějaký speciální zámek, rozhodně to nejsou klasické klíče.  „Děkuju moc,“ objala jsem manžela a políbila ho. Běžela jsem k oknu kouknout se, kde ten můj nový brouček stojí. Ale neviděla jsem nic krom manželova auta a naší zahrádky. Nechápala jsem. „No tak, nezeptáš se, od čeho ty klíče jsou?“ byl manžel netrpělivý. „No a od čeho teda jsou?“ zeptala jsem se opatrně. „Přeci od chaty,“ zvolal nadšeně, „koupil jsem chatu, budeme tam jezdit na víkendy a v létě, co ty na to?“ Manžel zjevně nadšený, ale mě braly mrákoty. Chata. To se musel zbláznit. Chce mi jako říct, že kromě starání se o děti, domácnost, zahradu, chození do práce a dalších věcí, budu mít ještě na krku starost o chatu? Co všechno s sebou napakovat, co tam opravit… „Jseš překvapená, že jo?“ neztrácel manžel nadšení. „No, to jsem. Jsi si jistý, že je to dobrej nápad? Proč zrovna chata? Žijeme v domku, máme zahradu, je to okraj města, žádný výfuky z aut,“ na víc jsem se nezmohla.

Když manžel viděl, jak jsem nešťastná, snažil se mi objasnit všechna plus, která nám taková chata může přinést. Ale jak to tak probíral, zjistil, že se nejspíš unáhlil. Při vidině své kutilské dílničky, sbírání hub nebo lovení ryb v potoce. „Copak tys někdy chytal ryby? A houby taky nikdo nejíme. Navíc dílnu si můžeš udělat na zahrádce, a hned můžeš udělat pořádnej plot,“ usmála jsem se na něj.

Chatu nakonec odkoupil jeho kolega z práce, který na rozdíl od nás bydlí v centru města, takže jsem ji ani neviděla. Ale nevadilo mi to, já jsem se totiž kochala pohledem z okna na moje nové autíčko. Stálo v krásném dřevěném přístřešku, který vyrobil můj manžel, ve své nové zahradní dílně.