Otevřu s lehkým násilím oči. Bože, ještě  že je sobota a nemusím do práce. Pootočím hlavu směrem k budíku a  mírně si hnu se ztuhlým krkem. Ručičky neúprosně ukazují 9. hodinu. No, je načase, abych vstala. Sednu si na okraj postele a zaúpím. Jó, to včerejší víno. Ten zrádný mok, co rozvazuje jazyk i myšlenky… Přejdu šouravým krokem do kuchyně. Nemůžu si nevšimnout ping-pongových pálek, které si hoví na stole. Á tady je někdo zas aktivní. „Dobré ránko! No, ty vypadáš!“ uslyším za zády hlas. Otočím se na přítele, který bývá po ranní kávě tak náramně vtipný: „No, ty jsi tý krásy taky moc nepobral a nejen po ránu.“ – „Doufám, žes nezapomněla, že máme dnes důležitý turnaj?“ – „Jaký?“ šmátrám bezúspěšně v paměti. „Smím ti připomenout pár slov – stolní tenis, míček, pálka, turnaj, dnes, kamarádi? Nebo si už nepamatuješ jak jsme se všichni včera večer dohadovali, že si zahrajeme po dlouhý době ping-pong?“ – „Ale jo, pamatuju,“ snažím se přesvědčit toho aktivního sportovce, “jen jsem nevěděla, že je to už dnes!“ – „Tak se rychle obleč a jdeme!“ – „Kam?“ – „No do klubovny přece!“ – „No, nechce se mi věřit, že bysme se na stolní tenis domlouvali na ráno,“ svraštím přemýšlivě čelo. „Jistě, že ne! Ale my jdeme trénovat, abychom vyhráli!“ – „My chceme vyhrát?“ zeptám se naivně. „No, jistě!“ – „Aha,“ řeknu jen a dál si myslím své. Odporný kariérista!

„Ženská nešťastná! Držíš to jak prase kost!“ naříká přítel. „No, tak jako nevím, že bys ty někdy viděl čuníka s kostí, ale budiž. Ty tu pálku taky zrovna nedržíš jak pravý hráč ping pongu! Čoveče, kdyby sis vzal smetáček, můžeš dělat z fleku uklizečku!“ rýpnu si. „Hele, nemel a hraj. Nejdřív rozcvička!“ Hodí mi míček a já se jej snažím alespoň trefit, když už nic jinýho. Když už se pálka konečně dotkne míčku, tak ten zrádce dál než k síťce nedoskočí. „No, dobrý! Víc se ale rozmáchni, ten míček musí jít i na mojí půlku!“ haleká ten nezmar. „Já vím! Ale nejde to!“ odporuji. „Ale prosím tě, ukaž!“ uzme mi tu kulatou potvoru. „To musíš takhle, víš?“ řekne a fííí pálka se rozmáchne na prázdno, míček se nejprve dotkne ping-pongového stolu a po té se skutálí na zem. „No, takhle ten stolní tenis dokážu hrát taky!“ podotknu a koutky mi cukají. „Já ti ukazoval, že takhle se to hrát nemá.“ – „Tak to jo, už jsem se lekla!“  Přítel seber míček ze země a snaží se o druhý pokus, leč ten je také nevydařený. Sice se míčku dotkne, ale ten padá rovnou na zem, aniž by se stolu dotkl. „Jo, tak to zvládnu. Už jsem se bála, že ten ping-pong bude ňákej těžkej.“ – „Ale takhle se to taky nehraje,“ procedí skrz zuby. „Nééé?“ udivuji se. Shýbne se opět pro ďáblův nástroj. Soustředěně jej hypnotizuje. Asi taktika. Pak vypálí takovou herdu, že nestačím zírat. Míček se dotkne jeho půlky, nízkého stropu, mé půlky – já však nereaguji, protože takovou rychlost nečekám a raději uhýbám, načež vyskočí nízkým oknem na silnici. „No, dobrý, ne?“ pýří se. „No, to jo. Není ten stolní tenis kapánek agresivní sport?“ V tu chvíli zakvílí brzdy a jakýsi muž křičí: „Vy chuligáni! Moh´ jsem se zabít!!“ a hodí nám „živý“ míček zpět oknem. Také agresivně. „Vidíš? Hraješ ping-pong a jsi chuligán! Nebezpečí společnosti!“ neodpustím si a raději zavřu okno.

Máte auto, motorku, autobus nebo snad traktor? Ať už jde o jakékoli motorové vozidlo, je nutné mít povinné ručení, což samo o sobě vyplývá z jeho označení - povinné. Hodně lidí se právě tohoto bojí, nechce se jim platit, ale musí. Kolik je to vlastně bude stát? Mají si pořídit větší nebo menší auto? Starší nebo raději nové? Investice nebude jen v podobě benzínu, nebo nových potahů či autorádia, ale právě tyto další neoblíbené, ale nutné položky.

Ne každý ví, že všechny informace o povinném ručení jdou najít na internetu a to třeba i pěkně pohromadě na jedné stránce. Já sám jsem na takovou stránku narazila. Pokud se týká  výpočtu pojištění, je to snadné. Zadáte do tabulky objem, výkon, hmotnost, rok výroby vozidla a další položky. Výpočet zohledňuje i další údaje jako je věk, samozřejmě druh vozidla nebo četnost používání vozidla.

Výhoda pojištění online je poměrně velká. Nemusíte se bát platby, tu platíte až na účet konkrétní pojišťovny, nikoli přes internetové stránky. Hlavně šetříte čas, žádná cesta do pojišťovny, čekání ve frontě a přesvědčování pojišťováka, že kromě pojištění vašeho vozu si máte uzavřít ještě další pojištění.

Pokud se rozhodnete vše zařídit z pohodlí domova, je třeba si připravit technický průkaz, případně osvědčení o registraci vozidla. Pokud již nějaké povinné ručení máte uzavřené, nebo jste měli, připravte si také příslušné doklady. Pak už jen vyplníte potřebné údaje na internetu, vyberete si z přehledné tabulky a nabídky pojišťoven. Při výběru byste však měli zvažovat nejen cenu pojistného, ale rovněž i rozsah krytí pojistného a samozřejmě i doplňková pojištění, pokud např. jezdíte do zahraničí apod. Po řádném odeslání, obdržíte návrh smlouvy do vaší poštovní schránky (mě dorazila tuším do dvou dnů), pak stačí smlouvu pečlivě pročíst, podepsat a odeslat ji zpět.

Zjistili jste, že jiná pojišťovna je levnější než ta vaše? Chcete ji změnit? To není žádný problém. Přejít k jiné pojišťovně je také velmi jednoduché, ale je třeba podat výpověď nejpozději šest týdnům před vypršením smlouvy.

Všechny potřebné informace a jak přesně postupovat se jistě dočtete na příslušných stránkách. Já sám jsem s tímto způsobem vyřizování spokojený, hlavně, když nemusím stát ty fronty a vše vyřídím z pohodlí domova, s kafíčkem a v teple.

Jednoho dne mi manžel oznámil, že se zamiloval, jelikož ho znám a vím, jaký typ je jeho ideál, byla jsem klidná. Druhý den na to mi přišla MMS s jeho novou dvoukolovou terénní známostí.
 
Poslední motorku, co měl, prodal ještě před svatbou, chtěl auto a rozhodl se, že buď jedno, nebo druhé. Já byla ráda, že dostal rozum, přeci jen mít plech na boku i nad hlavou dává o něco větší pocit jistoty a bezpečí, navíc autosedačka se na motorku upevňuje opravdu špatně. A teď to tu bylo znovu, strach že se někde vykotí. Ze zpráv se linula hlášení o tragických nehodách motorkářů.

Jeden den odpoledne se udělalo krásně a manžel vycouval s jeho naleštěnou láskou z garáže. Nabídl mi projížďku, nějakou dobu jsem váhala, přeci jen oblečení na motorku už bylo prodané a v riflích se mi jet moc nechtělo, ale nakonec jsem svolila. Byla to nádhera, nepopsatelná směs vůní, vítr cuchající vlasy vyčuhující zpod přilby. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme ještě neměli rodinu a jezdívali na motorce po výletech. Jenže tohle bylo něco jiného, silnice a nerovný terén je přeci jen rozdíl. Kupodivu jsem se ani tolik nebála, žuchnout sebou do trávy je mnohem příjemnější, než pád na tvrdý asfalt. Adrenalin se rozléval po těle a já prosila o prodloužení vyjížďky.

Od toho dne je motorka láskou naší společnou. Těším se, až přejde zima a my budeme moci zase vyrazit. Přespříští rok má manžel v plánu koupit malou motorku i synovi, ale já jsem si zcela jistá, že si do osmnáctin bude muset vystačit s motorkovým plastovým odrážedlem, neboť bezpečnost je nadevše.

Je pondělí, a název dne už sám o sobě mluví za vše. Nesnáším pondělky. Neznám nikoho, kdo je z pondělků nadšený. A ten dnešní se zase předvedl.. Nejdřív jsem zaspala a do práce dobíhala bez dechu, aniž bych měla svoji ranní kávu. Kafe po ránu potřebuju, bez něj se polovina buněk v mém těle odmítá probouzet a fungovat. Mé první kroky tedy vedly k automatu na kafe. Ve snaze probrat své spící údy jsem ho do sebe tak rychle hodila, že jsem si totálně opařila rty a se sykotem usedla nad stohy nedodělané práce z minulého týdne. Ach jo. Tak do toho. Už jen pět pracovních dnů a bude zase víkend.. Kupodivu mě toto zjištění nijak obzvlášť nepovzbudilo.
 
Domů jsem dorazila k večeru totálně vyčerpaná. Teď před koncem roku máme frmol. Otevřela jsem dveře bytu a slyšela hrát televizi. „Ahoj zlato,“ ozvalo se z obýváku. „Co bude k večeři? Mám už docela hlad…“ Odhodila jsem do kouta aktovku s prací,  kterou jsem si přinesla domů a která musí být zítra hotová, což znamená prosedět nad tím celou noc a ignorujíc přítelův dotaz, došourala se do kuchyně. Otevřela lednici, ale rychle ji zase zavřela, jelikož zela prázdnotou. „Tys nedošel na nákup? Já byla doteď v práci, myslela jsem, že nakoupíš,“ prohodila jsem mírně vytočená směrem k němu. Dodatek o tom, že mohl třeba i něco uvařit a čekat na mě u prostřeného stolu s voňavou večeří, jsem si nechala pro sebe. Ono na něj ještě dojde, podle toho, jak se tenhle večer začíná vyvíjet. „Musel jsem něco shánět, nedostal jsem se do potravin. Prolítal jsem asi tři krámy, než jsem sehnal, co jsem hledal,“ odpověděl mi přítel, aniž by zvedl oči od televizní obrazovky. Strašně by mě zajímalo, co tak strašně důležitého sháněl, že nemohl nakoupit něco k jídlu, ale neměla jsem sílu, začít se hádat.

Sebrala jsem ze země aktovku a odešla do pracovny. „Dojedu pro pizzy,“ zaslechla jsem z chodby a než jsem stihla reagovat, zmizel za zabouchlými dveřmi. Ani on pondělky nemusí. S povzdechem jsem ze sebe stáhla rolák a otevřela skříň, abych si vzala něco pohodlného. Přede mnou se objevila velká krabice. Zvědavost mi nedala. Vytáhla jsem ji a nevěřila vlastním očím. Blue ray přehrávač… Ten se snad zbláznil. Musela jsem si sednout na židli. Máme teprve rok staré DVD a on koupí blue ray přehrávač. To už ho od té televize nedostanu vůbec. Natáhla jsem na sebe volné tríčo a přemýšlela, jak mám teď reagovat. Dělat, že o ničem nevím, nebo ho mám oslovit? Slyšela jsem klíč v zámku a pizza provoněla celý byt. Měla jsem takový hlad, že mě přepadla vlna vděčnosti a pro tu chvíli jsem na výčitky zapomněla. Po pár soustech, když se můj žaludek trochu uklidnil, jsem se neudržela a zeptala se, co že to celé odpoledne tak sháněl, že neměl ani čas dojít na nákup. Přítel se jen usmál. „To se neprozradím. To je překvapení.“ No, to teda je…, pomyslela jsem si v duchu. „Kupoval jsem ti dárek k Vánocům, to budeš koukat,“ dolehla ke mně přítelova slova zrovna v okamžiku, kdy jsem se nadechla, že mu to pěkně vytmavím. Nechápavě jsem otevřela pusu. To je dárek k Vánocům… Nejpozději od dneška vím, že můj přítel není ledacos, ale rozhodně je vychytralý. Koupí mi k Vánocům blue ray přehrávač, o kterém už sám  jakou dobu mluví a mně tím vezme vítr z plachet. Ani pořádně vynadat mu teď nemůžu. No, ale ještě mám čas vymyslet nějaký zajímavý dárek jemu…, tohle mu jen tak neprojde!

Minulý týden u nás zazvonila policie… Strašně jsem se lekla, že se něco stalo manželovi nebo nějakému příbuznému. Šlo o sousedovic syna, který to odpoledne boural na motorce. Má prý slabší otřes mozku, ale muž, kterého s motorkou srazil, padl tak nešťastně, že má kromě spousty odřenin ještě i zlomenou ruku. Motorka i kolo sraženého muže to prý odnesly totálně . Řekla jsem jim, že se sousedi většinou vrací až večer z práce a páni odkráčeli.

Sousedku jsem potkala druhý den. Byla pobledlá a celá zničená mi vyprávěla, že syn boural, a že byla celou dobu proti tomu, aby mu manžel tu motorku kupoval, že je syn na takové věci ještě moc nerozumný a jak prý je dobře, že měli uzavřené povinné ručení i havarijní pojištění. Pak se rozbrečela, že prý pospíchala na to, pojistku co nejrychleji uzavřít, a že prý, kdyby ji neměl, nemohl by býval na motorce vyjet a ta strašná nehoda se vůbec nemusela stát. Byla tak zmatená, zřejmě také ještě v šoku, že pletla páté přes deváté. Uklidnila jsem ji, že rozhodně jednala správně, když stála na tom, aby se syn náležitě pojistil a hlavně uzavřel i povinné ručení, koneckonců by měl teď velký problém, kdyby ho neměl. Dovedla jsem ji ke dveřím jejího bytu, ale byla tak rozklepaná, že nemohla najít klíče a tak jsem ji vzala k sobě. Usadila jsem ji ke stolu a uvařila nám kafe. Vyprávěla mi, že se s manželem ještě málem pohádali, když se dohadovali, u jaké banky povinné ručení uzavřít. Manžel byl prý pro Wüstenrot, ale ona si prosadila Alianz pojišťovnu a.s., kterou jí poradil její bratr, tam prý nabízejí vyšší limit plnění, jak za škody na věci a ušlý zisk, tak i za škody na zdraví, a sice až 100 milionů. Přičemž u Wüstenrot je to jen do maximálně 70 milionů. Sice tomu vůbec nerozumím, ale souhlasně jsem kývala hlavou, jen aby ji nic znovu nerozčílilo. Po půl hodince se uklidnila natolik, že se jí podařilo najít klíče od svého bytu. Poděkovala mi a rozloučila se s tím, že mi dá vědět, jak to vše dopadne.

Když večer přišel manžel domů z práce, ihned jsem na něj vysypala asi deset otázek, co se pojištění našeho auta týče. Nechápavě na mě zůstal koukat. „Co blbneš? Nikdy tě nic takového nezajímalo. Doteď ti stačilo vědět, že má auto čtyři kola a zpětný zrcádko..“. Zamyslela jsem se nad tím. Ano, měl pravdu. Autem sice jezdím, ale jelikož vím, jak je manžel zodpovědný a jak se o auto stará, ani mě nenapadlo pochybovat, že bysme neměli uzavřené pojištění a povinné ručení.. Vytáhl veškeré podklady a vše mi vysvětlil. Dnes už vím, kde, do jaké výše škod, na co, a proti čemu všemu máme auto pojištěné a že jsme dokonce jako bonusy dostali ještě i jistá připojištění, jako například na přední sklo, na zavazadla a na zdraví spolujezdců. To se mi to teď ale klidněji jezdí…

Minulý týden přišel manžel domů a u večeře mi mezi řečí oznámil, že si na příští pátek nemám nic plánovat, že jsme pozvaní na tradiční firemní večeři, která se koná koncem každého roku a při které se sejdou téměř všichni zaměstnanci firmy, u které manžel pracuje. Spolu s jejich partnery a u jídla, které bývá vynikající, se diskutuje o úspěších i nezdarech firmy v posledním roce. Je to něco, jako dětská vánoční besídka. Alespoň já to tak vidím… Velký rozdíl v tom není. Šéf všechny veledůležitě přivítá, nabídne každému skleničku oblíbeného nápoje a nejpozději po třetí skleničce mu už nikdo nevěnuje pozornost, ze zaměstnanců opadne nervozita, manželky vytáhnou fota svých ratolestí a manželé svých aut, a každý se rozrušeně o něčem baví, jen s prací to nemá nic společného.

Odkývla jsem tedy, jelikož můj pokus, vykroutit se z toho, se už dvakrát nevydařil a tak mi bylo jasné, že nemá smysl, to zkoušet potřetí.

Tentokrát však vše probíhalo jinak. Šéf nás mile uvítal a každému nabídl něco k pití. Od kávy, čaje, přes limonády až po alkoholické nápoje, bylo tu vše, koneckonců jako každý rok. Hned po vstupu do místnosti jsem si všimla, že na stěně visí ohromné plátno. Ó jé, pomyslela jsem si… Doufám, že toho pití mají dost. Každoročně proběhne kratší či delší přednáška o práci firmy, teď však to vypadá, že ta bude letos doplněna o promítnutí nějakého filmíčku.. Nenápadně jsem se rozhlédla. A vida. Naproti plátnu, na druhé stěně se na přidělaném držadle v celé své kráse leskl zřejmě fungl nový LCD projektor. Neznatelně jsem do manžela ťukla. Když si všiml plátna, otráveně šmátl po nabízeném pivě. Jeho nadšení, pro večírky podobného typu, bylo nepřehlédnutelné.
  
Po pár úvodních slovech jsme byli usazeny ke stolům, kde stály fůry jídla, od všeho něco. O manželovu šéfíkovi se rozhodně nedá říct, že by byl skrblík. Když mu o něco jde, nešetří jeho firma na ničem.  Po občerstvení, při kterém se debatovalo o všem možném, šéf zaklepal slavnostně na skleničku, čímž si získal náležitou pozornost. Vše ztichlo. Náš pan hostitel přešel k LCD projektoru a místnost se ponořila do tmy. Veškeré zraky se upnuly na plátno, kde se objevily obrázky. Musím říct, že film, týkající se toho, co firma tento rok dokázala a co má ještě před sebou, na mě dost zapůsobil. Vím, že manžel dělá důležitou práci, také mi to obden nezapomene pěkně naservírovat, ale vidět výsledky jeho práce a práce jeho kolegů v této formě, je něco úplně jiného. Po hodince, když dokument skončil a v sále se zase rozsvítilo, jsme znovu vyzváni k novému přípitku. V místnosti se to rozbzučelo, jako ve včelím úle.Všichni nadšeně debatovali o tom, co právě viděli. Musela jsem se usmát. Manželův šéf přece jen ví, co dělá. Zřejmě si z předešlých několika večírků vzal ponaučení a pořízením LCD projektoru si získal pozornost. Až do konce večera se veškeré rozhovory opravdu více méně točily  kolem témat týkajících se zaměření firmy.Žádná fota dětí, ani rozhovory o problémech ve školách se nekonaly. Musela jsem uznat, že to byl dobrý tah, i když mě to, při zahlédnutí plátna na začátku večera, ani nenapadlo.

Počítač má čím dál více rodin a pro stále více lidí se stal něčím neodmyslitelným a k životu nezbytným. V dnešní době není problémem usednout k počítači a z pohodlí domova si nakoupit od oblečení, přes elektroniku, a dárky všeho druhu pro sebe i své blízké, až po uzavření různých smluv.
 
Poslední dobou také přibývá lidí, a já osobně jich znám hned několik, kteří si tímto způsobem uzavírají povinné ručení. Uzavření povinného ručení online má několik výhod. Nejen, že je to daleko rychlejší a pohodlnější způsob, než v klasických kamenných bankách, ale ještě ušetříte, jelikož platíte pouze sjednání pojištění a často banky nabízejí různé procentuální slevy.

Potřebujete k tomu technický průkaz vozidla nebo alespoň Osvědčení o registraci vozidla, tzv. „malý technický průkaz“, a pokud jste v minulosti už povinné ručení měli, pak i doklad o tomto pojištění (popřípadě alespoň zelenou kartu). Když máte toto vše pohromadě, vyplníte údaje, podle kterých pak bude stanovena nejvýhodnější sazba. Pak si vyberete pro Vás nejvýhodnější nabídku u příslušné pojišťovny. Zde berte v úvahu cenu, rozsah pojistného krytí, které potřebujete a případně i doplňkové připojištění.

Pokud jste pojištěni u pojišťovny, se kterou nejste spokojeni a chcete přejít k jiné pojišťovně, zašlete nejpozději 6 týdnů před koncem pojistného období (tzn. Datem tzv. Výroční smlouvy) Vaši výpověď. Ukončit smlouvu můžete i v případě, že Vám například pojišťovna zvýší pojistné a Vy s tímto nesouhlasíte. Musíte však zaslat výpověď písemně do 1 měsíce od obdržení zvýšení pojistného.

Než uzavřete jakékoliv pojištění, vždy si vše dobře promyslete a porovnejte vždy několik produktů. Každá banka nabízí jiné výhody a tak je na Vás si vybrat, co Vám bude nejlépe vyhovovat.

Chvátala jsem z města domů. Naložená taškami s dárky. Zvláštní, zbylo mi celkem dost peněz na to, že jsem pokoupila všechno, co jsem chtěla. Buď jsem si vzala víc než jsem plánovala, nebo byla na něco sleva, ale teda poměrně velká, jinak to není možné… Už jsem skoro zamířila na tramvajovou zastávku, když jsem zahlédla za výlohou jednoho obchodu ten krásný kabát. Už jsme ho minulý týden okukovaly s kamarádkou, ale nebyly peníze abychom si ho ani jedna ani druhá koupily. A vlastně, když mám teď peníze navíc, blesklo mi hlavou, tak proč bych si ho nekoupila? Ta bunda co nosím je už taková nijaká.

Vlezla jsem tedy do butiku, a prodavačka mi vyhledala kabát v mojí velikosti. Musím uznat že padl skvěle, byl pohodlný, příjemný materiál a tak mi nebránilo nic ho koupit. Domů jsem přišla se smíšenými pocity. Mísila se radost z nového kabátu a  pocit, že jsem na něco zapomněla. Ale na co? V lékárně jsem se stavila, dárky mám všechny ze seznamu.

„Tak, jak pořídilas miláčku?“ volal na mě manžel z obýváku od televize. „Báječně,“ odpověděla jsem a vplula do pokoje v novém kabátu. „Teda, ten ti sluší,“ řekl uznale, „vyřídilas všechno?“ – „ No jistě a ještě něco navíc, jak vidíš,“ zasmála jsem se. „Jsem rád, že sis udělala radost, tos měla našetřeno, nebo ti zbylo? To povinné ručení stálo míň než jsem předpokládal?“

Cože? To snad ne! Strnula jsem a úsměv mi zmrznul na rtech. Manžel nechápal, ale já jsem se nezmohla na slovo vysvětlení. Posadila jsem se na sedačku. „Copak se stalo?“ zeptal se manžel vyděšeně. Musela jsem s pravdou ven:  „Já jsem na to zapomněla. Nevím jak mi to vypadlo z hlavy, asi že jsem si to nepřipsala na seznam…, ale prostě to povinné ručení jsem nezaplatila.“ Cítila jsem se hrozně, manžel na mě spoléhal a teď toto. „No nic, hned zítra ho dojdu vrátit, cedulky jsem ještě neodstřihla,“ řekla jsem a sundala můj, teď už bývalý, kabát. „Kdepak, nevracej ho, to pojištění je nutný, ale zaplatíme ho z rezervních peněz,“ odpověděl manžel mile. Ale ne, to jsem nechtěla. Nemohla jsem si ten kabát nechat, přesto, že se mi moc líbil, tak jsem ho šla druhý den vrátit. Akorát by mi připomínal jak jsem blbá a sklerotická. Peníze jsem dala tam kam patřily - na povinné ručení našeho milého autíčka a ponechala si svou starou, ale teplou zimní bundu. Ještě trefím na kabátů a možná stokrát hezčích než byl tento.

To je shon. Vánoce za dveřmi a všichni lítají, shání dárky, pečou cukroví, perníčky, celým bytem to voní…do toho velký úklid, umýt okna, vyprat záclon - stihne se to?
 
Ne každý si umí rozvrhnout čas tak, aby si užil tu pravou vánoční pohodu. A tím nemyslím jen Štědrý den, ale celý ten adventní čas. U nás to bylo vždy jednoduché. Velký úklid se zvládl do konce listopadu. Mám na mysli především umýt okna, vytřít každou skříňku, protřídit a vyházet nepotřebné věci. Samozřejmě, že utírání prachu  nebo vysávání je věc, která se dělá mnohem častěji a patří k běžnému úklidu. No, ale v podstatě to nejhorší bylo odbyto, a první adventní neděli jsme začali s vánoční výzdobou. Do oken jsme nalepili vystříhané vločky z papíru, zavěsili světýlka, do zádveří jsme ozdobily malý stromeček… A pak už ten celý adventní čas jsme trávili v pohodě, v klidu, několik dní před Vánoci jsme napekli cukroví, poslouchali koledy…

Letos se, ale bohužel přidáváme do skupiny lidí, kteří snad budou ještě o půl noci před Štědrým dnem lítat s hadrem v ruce. Týden před Vánoci se totiž stěhujeme, takže mytí oken, podlah a kuchyňských skříněk mě teprve čeká. Místo pohody budu nasklízet skříně, umývat veškeré nádobí, mezitím nejspíš balit dárky, které jsem vychytrale nakoupila už v září. Aspoň že jednu věc mám tedy z krku. A tajně doufám, že mezi tím vším stihnu ještě upéct pár druhů cukroví. Aspoň něco, aby nám taky voněl celý byt, aby se všude linula ta krásná vánoční atmosféra.

Vánoční atmosféra- co ji vlastně dělá tak kouzelnou? Je to patnáct druhů cukroví na stole? Nablýskané skříňky a podlaha bez jediného smítka? Dárky pečlivě zabalené jeden jako druhý? Výzdoba sladěná s barvou sedačky ? Ne! Tak proč se vlastně tak honit? Proč všichni šílí zrovna před Vánoci, proč ne třeba na jaře? Vánoce jsou pro mě nejkrásnější svátky v roce, a neměl by je provázet stres, ale právě pohoda. Je jedno, že všechno nebude dokonalé, hlavní je, že budeme všichni spolu, že se užijeme víc, než během roku, kdy je práce na denním pořádku, kdy na sebe nemáme tolik času. A věřím, že spousta rodin si svátky užije i s koupeným cukrovím,  šmouhatými okny, ale za to se zářícíma očima dětí a přítomnosti svých blízkých. Proto se nesnažte mít všechno dokonalé, nepředbíhejte se se sousedkou kdo bude mít víc druhů cukroví, užívejte víc rodinu, užijte si to krásné období ať nezmizí dřív, než si stihnete všimnout.

Letos jsme si s přítelem konečně koupili nové auto. Jemu se tím splnil dávný sen. Aut už měl několik, ale fungl nové přímo z fabriky je to první.
 
Připravoval se na něj pomalu jako na narození dítěte. Hned, když jsme se před rokem shodli na tom, že si ho koupíme, a já nebyla ihned toho názoru, že ho potřebujeme, chvíli mu trvalo, než i já souhlasila, jsme se začali v kruhu našich přátel zajímat o to, kde a u koho mají uzavřené pojištění. Nové auto je přece jen nové auto a mělo by být spolehlivě pojištěné…

Téměř většina našich známých si uzavřela povinné ručení přes internet. Příteli, skeptikovi od narození, se to nejdřív nezdálo. „Nemám v to důvěru,“ opakoval neustále. Jeho největší strach spočíval v tom, svěřit provozovateli serveru svoje údaje, které jsou pro výpočet pojistného a pro sazbu pojištění povinného ručení nezbytné. Nakonec ho uklidnilo, když se lépe informoval. Provozovatel serveru smí s údaji nakládat jen za účelem sjednání povinného ručení a spousta zodpovědných portálů nabízí expresivní zaslání smlouvy a osobní schůzku s následným podpisem smlouvy  a nebo také zaslání zelené karty, což znamená, že by se svým novým zlatíčkem mohl ihned vyjet na výlet, ještě než bude mít smlouvu v rukou.  Nakonec  tedy musel uznat, že to zní naprosto seriózně a strach z toho, že po odeslání údajů nebude mít v rukou žádný doklad o tom, že smlouvu dostane, se vytratil.

Nyní už půl roku jezdíme dokonce i s připojištěnými skly a zavazadly, jelikož nám námi vybraný portál nabídl i připojištění  vozidla, které se vztahovalo na skla a zavazadla, nacházející se v autě…

Jsme natolik spokojeni, že si přítel před dvěma měsíci touto cestou pojistil i motorku.

Vše se musí jednou zkusit poprvé. My jsme každopádně moc spokojeni ale doufáme, že i přes veškerá pojištění, budeme jezdit bez nehod.