Hodně štěstí, zdraví!  Hodně štěstí, zdraví…!, sestra vcházela do místnosti a nesla dort se dvěma svíčkami. Měl podobu mašinky, přesně, jak si její, teď už dvouletý, Adámek přál. Adámkovi zářila očka a našemu Honzíkovi taky. Oslavenec se snažil sfouknout svíčky, dech mu ještě nestačil, ale oba kluci to dohromady zvládli. A přišli na řadu dárky. Od nás dostal jen drobnosti, ale ségra tvrdila, že pro něj mají bombastickou hračku, nechtěla ovšem prozradit jakou.

To už její manžel přicházel s obrovskou krabicí. Adámek se na ni vrhnul a tatínek mu pomohl vyndat odrážedlo. Vlastně ani ne odrážedlo, to bylo fáro! Něco takového jsem ještě neviděla. „No to je nádhera!“ obdivovala jsem. „To je BMW, luxusní odrážedlo, přímo z autosalonu,“ chlubil se pyšný otec. Kluky to uchvátilo, hned nasedli a začali řádit. Zaujalo i mého manžela. „Hele, má na to malej vůbec řidičák?“ zasmál se, „a myslím, že by to chtělo i povinný ručení, takovej rychlej auťák… Až někomu udělá škodu, bude malér! Ha, ha, ha…“ Všichni jsme se s chutí zasmáli, až na švagra. „O pojištění auťáku mi ani nemluv. Pořád přemýšlím, který auto koupíme, já jsem samozřejmě pro to větší, ale zas už je tam dražší povinný ručení, pořád to porovnávám a už jsem z toho jelen.“ Manžel se zatvářil chápavě a poradil nějakou internetovou stránku, kde prý jde spočítat podle velikosti auta, podle provozu a dalších možných věcí, kterým nerozumím, kolik vlastně povinné ručení vyjde. Švagr byl nadšen a tak to odešli hned prozkoumat na internet.

Nu což, aspoň jsme si mohly se ségrou v klidu popovídat a nemusely poslouchat témata o autech, posilovně či nejnovější PC hře. Kluci chtěli nakrojit dort, prý „aby se zvětšila jejich síla na velkou jízdu“. Každý kousek snědl a už zase běželi za tou úžasnou hračkou. I přes jejich dovádění byl slyšet ohromný smích z pracovny. Zvědavá jsem šla nakouknout, co tam ti dva chlapi dělají. „Tak si představ, Petr spočítal, že na to odrážedlo by bylo asi fakt nejlevnější povinný ručení. Nepořídíme ho malýmu taky?“ podíval se na mě s prosebným obličejem. „Myslíš jako pro něj, nebo pro tebe?“ zeptala jsem se naoko nechápavě. „Pokud bys na něm hodlal jezdit ty, připočítej si i pojištění odpovědnosti a nejspíš pojištění podlahy a nábytku. V našem 2+1 by se to asi neobešlo bez úrazu,“ odkráčela jsem zpět do obývacího pokoje a ještě za nimi zavolala: „Stejně nemáš na odrážedlo řidičské oprávnění!“

Chlapi jsou opravdu někdy jako malí, odrážedlo nekoupil, což jsem ocenila a pochválila ho, jak je rozumný. Na to mi oznámil, že by místo něj koupil raději „minibajku“ tak za rok, za dva… No potěš….

Koukám se otráveně na hodinky. Teprve 17 hodin. Ach jo! Venku je zima a prší. Snažím se odolávat znuděnému pohledu svého dítěte. Sedí naproti mně a tváří se, jako bych snad já mohla za to nudné odpoledne. „Mamí, co budeme dělat?“ ptá se mě dneska už asi potřetí. Až doteď se mi pokaždé podařilo něco vymyslet, co nás aspoň na hodinku zaměstnalo. Ale začíná mi docházet fantazie. Manžel volal z práce, kde prý zrovna vládne stres a přál nám krásné klidné odpoledne a ať si ho užijeme.. Kdyby věděl, co bych v momentě dala za menší stresík v dobře placené práci! Tady mi za chvíli stres začne taky, ale pochybuju, že mi ho někdo dobře zaplatí…

Zoufale se podívám na svého syna. Bradičku opřenou o kolínka, pusinu demonstrativně staženou do úzké čárečky. To znám. Nastala chvíle, kdy to začínám vzdávat, čímž se blíží moment jeho známé výhry. Vím přesně, co chce, ale přece se nemůže dívat celé dny na pohádky! Podívá se na mě a jeho očíčka se rozzáří. Vycítil, že má skoro vyhráno. Je to přece jen moje dítě a vidí do mě… S jásotem se rozbíhá k DVD rekordéru. Ne! Takhle snadný mu to neudělám! Příště by si myslel, jak jednoduchý je dostat mámu, tam, kde ji chci mít.. Stačí, když se mámě třikrát řekne, „co budeme dělat?“ smutně se koukne na DVD přehrávač poté, co máma opakovaně odmítne pustit pohádku, a není špatné, když k tomu venku i sprchne a máma zaručeně povolí, i přes její „na televizi se smí dívat jen půl, až maximálně hodinku denně…“ Tak to teda ne.

Přitahuje si stoličku, aby si vybral pohádku ze štáplu DVDček. Musím se pro sebe pousmát. Jak jsou ta děcka vychytralá… Otáčí se a vítězoslavně se na mě usmívá. Podléhám mu. A on to ví!! Je to prostě syn svého otce. Těmhle úsměvům mých dvou chlapů prostě dlouho odolávat neumím. „Dobře, ale nejdřív si pojď uklidit rozehranou hru a autíčka do polic. Pak si můžeš pustit pohádku,“ snažím se, aby to znělo autoritativně, a ne po porážce, která to jednoznačně je… Syn ke mně letí, objímá mě. „Už uklízím, mamíí, vidíš?“ hlásí a vrhá se do úklidu svých hraček. Taková radost. Ještě, že ten DVD rekordér máme. Díky němu jsme překonali bez stresu už hodně stresem zavánějících odpolední. Tak rychle uklizeno mívá vždycky jen, když se chystá jít koukat na pohádku. Zapínám DVD rekordér a s povzdechem si jdu postavit na kafe. Ještě se otáčím a dívám se na rozzářený obličejíček mého chlapečka, hypnotizujícího televizní obrazovku.

Zítra má prý zase pršet, asi zavolám manželovi, aby cestou z práce domů došel koupit nějaké nové pohádky na DVD, ono jistota je jistota.

„Tak to vypadá na holčičku,“ potvrdil moje tušení pan doktor na ultrazvuku. Neubránila jsem se úsměvu. Samozřejmě, že ze všeho nejdůležitější pro mě bylo zdraví miminka, ale protože jsem v tu dobu měla doma už dva kluky, touha po holčičce byla malinko větší. I když jsem věřila, a tak nějak tušila, že v bříšku mi opravdu roste holčička, rozhodla jsem se na tu myšlenku stoprocentně neupínat, co kdyby se doktor spletl… Pro jistotu jsme vybrali i jméno pro chlapečka a zařekla jsem se, že oblečení budu kupovat jen neutrální. A co myslíte? Ke konci těhotenství praskaly šuplíky komody pod návalem růžových bodýček a mikinek, tepláčků a rifliček s vyšitýma kytičkama, šatičky a sukýnky jsem raději ani nepočítala. Jen kočárek jsem zvolila modrý. Proč? No přeci právě v modré barvě ta růžová holčička krásně vynikne.

V létě se nám opravdu narodila holčička, Sofie. Byla jsem šťastná, hlavně kvůli tomu, že kluci si se svou novou sestřičkou padli do oka a byli na ni pyšní. Nemohla jsem se dočkat první procházky. Vydaly jsme se se Sofi do školky pro kluky. Dala jsem si záležet, aby jí to slušelo, byla jak jinak než celá růžová. Po té spoustě modré to byla příjemná změna. „Jé, tak už se vám to narodilo,“ oslovila mě jedna maminka před školkou a nakoukla do kočárku. „Je to holka nebo kluk?“  „Holka - Sofie,“ odpověděla jsem a přemýšlela nad hloupostí toho dotazu, když snad vidím dítě v růžovým, je mi jasný, že kluk to asi nebude. Přestože jsem Sofinku do jiné barvy než růžové snad neoblíkla, tento dotaz na pohlaví jsem si vyslechla nejmíň stokrát. Tak například v autobuse. Sofie ležela v kočárku, v růžových šatičkách a najednou dotaz: „To máte holku nebo kluka?“  „Holku,“ odpověděla jsem otráveně a zakoulela očima. „Snad ty pitomý dotazy přestanou, až bude mít malá náušničky,“ povzbuzoval doma manžel. „Hm, snad jo,“ doufala jsem i já.

Pár měsíců uběhlo, náušniček jsme se dočkali a já jsem hned musela Sofii koupit odměnu za statečnost. Stály jsme si tak v řadě u pokladny a otočil se na nás pán před náma: „Máte hezkého chlapečka“ - „To je holka,“ odpověděla jsem nabroušeně. „Aha,“ zarazil se, „vlastně jo, má náušnice. No já jen, že máte modrý kočárek.“  To jsem nekomentovala, zřejmě je normálnější chlapeček v růžovým oblečení se sukýnkou, než holka v modrým kočárku. A to jsem netušila, co nás čeká při zpáteční cestě. Sofi si klidně seděla v kočárku a koukala po lidech. Měla růžový kožíšek, a z pod růžové čepičky ji vykukovaly zlaté naušničky. Přitočila se k nám paní a ptá se: „To máte holku nebo kluka?“  To už snad byla schválnost nebo co. „Kluka,“ odvětila jsem stroze. Paní na mě vyvalila oči a zeptala se zaskočeně: „A proč je teda v růžovým?“ Já na to, už se zadržovaným smíchem: „To má po svých starších bratrech, víte?“ Tak, a byl klid. Navíc, jak jsem později zjistila, nejsem zdaleka jediná, kdo se musí potýkat s dotazy tohoto typu.

Nevím, co lidi vede zrovna k této otázce… Copak není příhodnější věta pro zahájení konverzace? Nenapadne je použít něco ve stylu  Jakpak se jmenuje? To máte pěknou holčičku, kolik jí je? Nezbývá než se nad to všechno povznést. A mně zbývá doufat, že až narostou Sofince delší vlásky a bude nosit culíčky, tak lidi ze sebe přestanou dělat hlupáky a zvolí inteligentnější větu k navázání hovoru.

Věčné nočníkové téma - jak já ho nesnáším! Když byl Davídek asi půlroční, dostal od návštěvy svůj první nočník. Podle mě příliš brzo na to, aby ho používal, vždyť ještě ani sám neseděl! Schovala jsem ho tedy s tím, že až přijde čas učení, tak se bude hodit. Tím jsem celou nočníkovou záležitost prozatím uzavřela.
 
„Už dáváš malýho na nočník?“ zeptala se mě o pár dní později na vycházce kamarádka. Vytřeštila jsem na ni oči: „Cože? Na to je snad ještě brzy ne?“  Ona si to očividně nemyslela a pokračovala: „Náhodou, už ho docela úspěšně používáme, každý ráno si tam půlhodinky posedí, někdy i dýl, a vždycky tam něco udělá…“ Tak tomu jako říká úspěch? Dny, týdny a měsíce ubíhaly a já jsem zjistila, že zdaleka není jediná, co dle mého názoru trochu předbíhá. Časem se přidaly i zvědavé dotazy jak příbuzných, tak cizích lidí, jestli už je Davča bez plínek. „Ne, nočník odmítá a já ho nutit nebudu,“ odpovídala jsem všem (a kolikrát se měla co držet, abych už nevybuchla vzteky). Bohužel to byla pravda. David měl už rok a půl a nic na světě by ho nedonutilo se na nočník posadit. Mohlo se to zkoušet po dobrém, po zlém, nic nezabralo. A tak jsem toho jeho „nepřítele“ schovala a čekala. Dál jsme kupovali plínky, přebalovali, čelili poznámkám okolí, že to snad není možné, aby tak velké dítě mělo ještě plínky…. Druhé narozeniny se blížily, nočník pořád zavřený ve skříňce v koupelně. Už částečně nervózní a zničená, z toho nočníkového boje, jsem sledovala kamarádky na vycházkách, se stejně starými dětmi bez plínek, jak s sebou tahají batohy náhradních věcí, a v zimě děti převlékají do suchého, protože ani ony si ještě nedokázaly říct, že chtějí čůrat, ale jejich maminky se nekompromisně rozhodly, že budou bez plínek a basta…

 Musím být trpělivá, uklidňovala jsem se v obchodě před regálem plínek, ženit se s nimi přeci nebude….  Pro jistotu jsem koupila rovnou 3 balíky, ať máme na chvíli zásobu. Dorazili jsme domů, vybalila jsem nákup a… „ Čulááát !“ ozvalo se z pokoje. Cože? Přeslechla jsem se? Zdálo se mi to? Nebo opravdu řekl,  že chce čůrat? Popadla jsem dítě a běžela ho posadit na nočník. Hurá! Riskli jsme to a plínku nedali ani na noc. Vše se obešlo bez nehody. Od toho dne jsme nepoužili jedinou plínku, ani na spaní, ani na cestování. Na zvědavé dotazy jsme odpovídali „ano, už je komplet bez plínek“ a vždy si vyslechli obdiv a chválu jak je šikovný a jak BRZY chodí na nočník.
 
Nakonec ten můj šikulka předběhl i děti aktivních maminek vysazovaček, chtělo to opravdu jen čas.

No a teď nás to učení čeká podruhé. Zatím se nám dotěrně dotazy úspěšně vyhýbají, ale už jsem mnohem klidnější než tenkrát. Věřím, že i Terezka to zvládne na jedničku.

V porodnici, s přívlastkem baby friendly hospital, jsem začala mít dojem, že si slůvko friendly vyložily spíše jako frighten. Každá setra se k technikám stavěla různě, přátelských z nich byla jen menšina, zbytku jsme se spíše bály. Prosbě o pomoc některým sestrám předcházelo silné sebezapření a odhodlání.

Jedna nutila kojit v leže na boku, druhá zásadně v sedě. Nikoho nezajímalo, zda poloha vyhovuje matce vzhledem ke stavu a dítěti vůbec. Hnaly nás i přes únavu na přednášku o kojení, děti měly hlídat dětské sestry, protestovaly jsme a chtěly jsme ukázku kojení individuálně s naším dítkem, jak je naučit přisát a kde děláme chyby. Vyhověno nám nebylo, byly jsme pokoj ufňukaných matek, co se odmítají podřídit nemocničnímu řádu. Nakonec nás zachránila brožura laktační ligy, kde bylo vše krásně popsáno a vysvětleno.

Na šestinedělí jsme to s ostatními maminkami čtyři dny vydržely, ale bohužel se přidaly komplikace a já se s prckem musela vrátit po jedné noci doma zpět do porodnice. Tentokrát na jiné oddělení. Malý byl v péči neontologických sester, kterým kojení narušovalo časy krmení ostatních dětí, takže mě volaly na kojení dle jejich rozvrhu krmení. Běda jak nevypil potřebnou dávku, dostal láhev a docela násilím byl dokrmován. Pokud jsme na kojení nemohla přijít z důvodu kontraindikace podaných léků, dostal lahvičku zcela automaticky. Aby mi nabídly jinou alternativu dokrmování, na to dle jejich slov nemají čas a malý není pacient, ale host, tudíž nemá na zvláštní přístup nárok.

Já jako nezkušená a neznalá jsem nevěděla, zda je množství mého mléka opravdu nedostačující a radovala se pokaždé, když nebylo třeba dokrmit. Po propuštění domů začal malý kojení bojkotovat a křikem se dožadoval lahvičky. Ani jsem se nedivila, je to pro něj snadnější. Ale jak je možné, že sestry v porodnici, která má vést k úspěšnému kojení nerespektují základní pravidla a matky mystifikují.

Pro příště jsem poučena, nedám na rady sester, i my mámy máme svá práva a nemocnice musí naše názory respektovat.

Jelikož mám doma školáka, vstávám tak, abych stihla nachystat snídani, svačinu do školy a čisté oblečení dřív, než jej musím vzbudit. Jakmile se rozezní pípání na telefonu, jdu syna probudit. Nevstává pouze on, ale i naše 19 měsíční holčička. A to teprve začíná kolotoč!

První přichází na řadu přebalení plenky a taky pobíhání po domě, jak se snaží napodobit brášku, když se umývá, obléká, snídá, čistí zuby, balí svačinu to aktovky. To je pak dlouhé loučení, nosí mu čepici, odnáší boty, schovává bundu. Ten už netrpělivě přešlapuje, aby nepřišel do školy pozdě. Přece musí vyjít dřív, aby si stihl s kamarády, než začne vyučovací hodina povykládat toho tolik důležitého. Ale to sestra vůbec nechápe a snaží se jej zdržovat, jak jen může. To je pak veselo, když se dohadují třeba o čepici a nechce mu ji dát. Po delší boji přece je nachystat k odchodu do školy.

A co my holky děláme celý den? Jelikož už počasí není, co bývalo, moc času venku netrávíme. Nejraději si hrajeme s panenkama, stavíme domky z kostek, vaříme, uklízíme… A kde si hraje dcerka nejraději? Přece u brášky v pokojíčku, když není doma! Ten, když se vrací ze školy, kolikrát svůj pokoj vůbec nepoznává, jak se mu tam malá vyřádí. Přesto se mají moc rádi a jsou milující sourozenci, i když je mezi nimi rozdíl 6 let. A jak doma zazvoní zvonek, utíká jak divá, aby brášku přivítala, a hned mu jde zkontrolovat aktovku a taky jestli mu zbyla nějaká svačina, aby mu ji mohla uloupit a roznášet po celém domě.

Byla jsem na konci svého těhotenství, a bylo dva dny před termínem mého porodu, když jsme si s přítelem, nutno podotknout, že je to Němec, vyrazili na výlet do Plzně nakoupit ještě pár drobnůstek. Měli jsme dobrou náladu, na naše miminko jsme se moc těšili a měli vybranou dobrou porodnici kousek od mého rodného města. Někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne mne jemně píchlo v podbřišku. Deset minut poté už to bylo trochu větší píchnutí a za půl hodinky mi bylo jasné, že jsou to předporodní stahy. Nervózně jsem mé drahé polovičce v jeho mateřštině oznámila, že začínám rodit. Snažila jsem se to říci co možná nejklidněji, jelikož vím z vyprávění kamarádek, jak jejich polovičky v takovýchto situacích reagovaly. Zbledl a skoro mi vynadal, co blbnu, teď a tady v Plzni!! Snažila jsem se mu klidně vysvětlit, že jsem si to nevybrala, že je to jeho potomek, komu se tady a právě teď zachtělo přijít na svět… Rychle jsme doběhli k autu, a jelikož jsme neměli nejmenší ponětí, kde je jaká nemocnice, bloudili nějakou dobu po Plzni, než nás napadlo se zeptat kolemjdoucích. Když jsme dorazili k nemocnici, už jsem to začínala vidět bledě. Stále jsem doufala, že je to jen planý poplach, a že mne místní gynekolog pošle domů s tím, že máme ještě čas… Ale bolesti začínaly být nesnesitelné.

Ve vrátnici nemocnice nám bylo oznámeno, že je porodnice naprosto plná, že v tomto bouřkovém období se rodí jako na běžícím pásu a ať to zkusíme v druhé nemocnici, tam nás snad vezmou. Další poklus k autu jsem už snášela o dost obtížněji. Na mém příteli bylo vidět, jak ho opouští optimismus a na čele mu začala vynikat dost veliká vráska. Dosud jsem ho tak zoufalého neviděla. Dojeli jsme k další porodnici, kde nám na vrátnici řekli, kde máme zazvonit a vyčkat příchodu sestřičky. To jsme tedy udělali. Nic se však nedělo, a ani po druhém zazvonění jsme se příchodu žádné sestřičky nedočkali. Až napotřetí se konečně otevřely dveře a objevila se očividně nervózní sestřička středního věku, která na nás houkla, co potřebujeme… Nebylo mi jasné,jestli nepochopila, že ten sud, který sebou vláčím, není nafukovací balon, ale těhotenské bříško, chystající se vstoupit do finále.

“Dobrý den, sestři, potřebovala bych prohlédnout, nejsme odsud a mám dojem, že začínám rodit…,” vysoukala jsem ze sebe mezi stále intenzivnějšími stahy. Sestřička mne nervózně zkoukla od hlavy k patě, pak se chvíli zastavila pohledem na mém příteli, otci našeho, na svět se hrnoucího, potomka. Ten se přiblble usmíval, jelikož v tom stresu samozřejmě zapomněl i to málo, co česky rozumí a v tváři měl momentálně výraz totálního blba. “Kdy máte termín?!” zeptala se ho sestřička, nespouštějíc z něj oči. Výraz blba mu začal z tváře mizet a vystřídal ho výraz zoufalství. “On Vám nerozumí, je to cizinec,” vyhekla jsem už skoro v kolenou, ve snaze ujasnit situaci. “Tak pojďte dovnitř a počkejte, pošlu Vám sem doktora,” řekla milosrdně sestřička a vpustila nás dovnitř. Sotva jsem dosedla na křeslo, bylo po stazích. Najednou, jako by se celou dobu nic nedělo. Doktor přišel, prohlédl mě a oznámil mi, že to má ještě čas, a že tu mají plno, ať jedem domů, že to dnes nebude… Přítel, očividně klidnější, mi pomohl z křesla, znovu jsme doběhli do auta a razili směr domů. Hodinku na to, kousek od našeho města byly stahy zpátky a s nimi praskla plodová voda. Na obličeji mého miláčka se objevil další nový výraz, a sice výraz neskutečné znechucenosti nad tím, jak mu ruinuji jeho krásné BMW… Nic však nekomentoval a zeptal se mě, jestli by nebylo lepší jet do naší porodnice, která už nebyla daleko. Jen jsem kývla.

Na místě se mne ihned ujala moc milá sestřička, připravila mne, přítel jen zmateně přihlížel dění a sem tam se zeptal, jak mi je… “Bolí to, rodím nám syna…,” odsekla jsem mu v návalu další bolesti. Přítel byl bílý jak stěna. Po čtyřech hodinách bolestí, kdy mne přítel nervózně, ale vytrvale hladil po hlavě, jsem rozčíleně ječela na sestru, která zrovna asistovala u porodu ve vedlejší místnosti, ať mi ihned dá něco proti té bolesti. Ta přilítla, nechápavě se na mne podívala a mně došlo, že na ni řvu německy. Koktavou angličtinou mi zmatená sestřička povídá, že mi nerozumí, že tak maximálně anglicky… Napadlo mne, že by bylo dobré zkusit to zase rodnou češtinou, ale to už se porod rozjel na plné obrátky. Přítel si začal otírat pot z čela a mě začaly přepadat obavy, jestli to zvládne…

Necelou hodinku na to se naše malinká radost narodila a otec, hrdý a posilněný pohledem na svého syna mi řekl, že to byl úžasný zážitek, na který do konce života nezapomene.

Já určitě taky ne a budiž nastávajícím maminkám tento příběh pomocný při rozhodování, zda budoucího otce vzít nebo nevzít s sebou k porodu…