V sobotu jsme se bavily s kamarádkou na téma Vánoce a dárky pro manžele. Já jsem prohodila, že plánujeme koupit domácí kino, a bude to jeden společný dárek. Kamarádka se zašklebila: „Tak po tom ani netoužím, není nad to, zajít si do normálního kina.“ – „No tak to já zase nemusím vidět hned každou novinku,“ namítla jsem. Magda mi začala vysvětlovat, že nejde o novinky, ale o tu atmosféru, kdy zapadne do temného kinosálu, všude to zavoní popcornem a film má jedinečný zvuk.

 „No vždyť v domácím kině máš taky jedinečný zvuk,“ poučovala jsem ji. „Máš tam několik bedýnek, některé umístíš za sebe, jiné k TV a pak to máš vidět. To máš pocit, jakoby někdo mluvil i za tebou. Nebo se ten zvuk postupně přenáší, třeba když jede auto…, no srovnatelný s normálním kinem.“ Magda si usrkla vína a zamyslela se: „No tak i kdyby zvuk byl stejný, nemáš tu atmosféru.“ Musela jsem se smát. Ta atmosféra, o které totiž Magda mluví, ta která se jí na kině tak líbí, je přesně to, čemu se s Kamilem snažíme vyhnout. Ani jeden nemusíme tu „vůni“ popcornu, kolem sebe padesát mlaskajících lidí. A to nemluvím o tom, sedět třeba dvě hodiny v křesle. To už má pak jeden tak dřevěný zadek, že myslí, že nevstane.

„My dáváme přednost tomu, sednout si do naší pohodlné sedačky, rozdělat si víno, dát si jednohubky a hned máme pěkný večer ve dvou. Je spousta filmů i v televizi co vysílá ve formátu vhodném pro domácí kino.“ – „Počkej, takže tak nejde pustit každý film?“ zeptala se kamarádka. „No, nejde, ale většina těch nových už jo. Když půjdeš do kina na film z roku raz dva, taky nebudeš mít zvuk, jak z amerického megafilmu ze současnosti,“ dodám. Kamarádka dopije víno a povídá: „To máš pravdu…, ale neukecávej mě jo, já mám prostě ráda starý dobrý multiplexy.“ Neměla jsem v úmyslu ji přesvědčovat, jen jsem chtěla tak nějak obhájit to, že domácí kino může mít taky své výhody, a možná jich je víc než u kina normálního. Záleží, co každému vyhovuje. A to by mě vcelku zajímalo. Kolik lidí asi tak upřednostní kouknout se na film v pohodlí domova? A kolik jich nedokáže žít bez toho, aby si zašli na nějaký film se spoustou cizích lidí kolem sebe? Jistě, obojí má svou atmosféru, každá je jiná, ale nám zkrátka ta domácí vyhovuje víc. Už se moc těším, až ji budeme moct vyzkoušet.

Hurá, hurá, hurá! Konečně byl náš nový byt hotový a já jsem mohla nastoupit na výmalbu. Nemohla jsem se dočkat, měla jsem už delší dobu rozmyšlené, která místnost bude jakou barvou. Zavrhla jsem studenou modrou a všude se snažila dát teplé odstíny. V dětském pokojíčku to byla jednoznačně žlutá, zatímco v koupelně jsem se nakonec rozhodla ponechat zdi bílé, aby to už nebylo moc strakaté s těmi barevnými obklady. 

Začala jsem koupelnou, tedy vlastně stropem. Překvapilo mě jaká je to makačka, doposud jsem malovala ve starém bytě jen štětkou, ale na sádrokarton jsem vzala samozřejmě váleček, bylo to o dost náročnější. Když jsem malovala třetí vrstvu, už jsem na strop mírně nadávala. Ale pořád mě držela představa, že budeme do Vánoc v novém a tak jsem se i chvilkami přistihla, že si prozpěvuji s rádiem a ještě na židli v rámci možností tančím.
 
Jakmile jsem měla WC a koupelnu hotovou, chystala jsem se na kuchyň. Měla jsem vybranou červenou barvu, ne žádnou výraznou divočinu, spíš tmavší odstín dovínova, ale ne zas moc sytý, aby místnost nevypadala temná. Původně jsem si chtěla ten správný odstín nechat namíchat, ale po sdělení ceny mě braly mrákoty, a tak jsem si řekla, že to risknu a namíchám si barvu sama. Přemýšlela jsem jaké namíchat množství, aby to vyšlo na celou místnost, potom už bych jistě netrefila správný odstín. Propočítala jsem to a začala lít červenou barvu do bílé - základní. Míchala jsem, míchala, ale barva byla pořád hodně světlá a tak jsem přilila ještě jedu lahvičku červené. Ha! To bude ono. Začala jsem malovat, byl to docela pěkně trefený odstín. Ovšem jak barva postupně schla, začala světlat, ale ne do světlejší červené. Stěny byly růžové! No nazdar, pomyslela jsem si, to bude mít manžel radost. Růžová nebyla nijak křiklavá, ale přesně taková, že by se za ni nemusela stydět ani panenka Barbie, a když jsem si navíc představila kombinaci s bílými spotřebiči….  No co už s tím, nově to malovat nebudu, říkala jsem si. Navíc byl večer a pod světlem ta barva vypadá přeci jen malinko jinak. První vrstva uschla docela pozdě, a tak jsem za světla žárovek vymalovala druhou vrstvu. Manžel v té době přišel nakouknout a mírně se zalekl. Ale řekl, ať si z toho nic nedělám, že děti jsou malé, zdi určitě uťapou a tak budeme třeba za rok malovat znova. A že prý to není růžová, ale lososová a losos se do kuchyně náramně hodí. Tak jsem to i já nějak zkousla, domalovala a říkala si, že uvidíme ráno, co z toho vyleze.

Popravdě jsem hrozně zvědavá, ale ještě jsem nenašla odvahu se jet do bytu podívat, tak možná po obědě….

„Čau, vím, že jdu pozdě, ale dřív to nešlo,“ omlouvala se Kamila a dosedla vedle mě na židli v naší oblíbené kavárně. „To je v pohodě, jsem tu asi dvě minuty, objednala jsem nám zatím kafe a vodu bez bublin,“ odpověděla jsem a čekala, kdy ze sebe Kamila vysype, o co vlastně jde. Dopoledne mi totiž volala do práce úplně hotová, že prý má děsnej průšvih, že je v háji, otitulovala se různými druhy zvířat a prý se musíme odpoledne nutně sejít. „Jé díky, kafé si dám, i když jsem zralá spíš na panáka, a dám si i rovnou něco sladkýho, dáš si taky?“ – „Ne díky, nemám chuť.“

„No tak povídej, co se děje, to tě mám pobízet?“ vyzvídám. „Průšvih,“ protočila moje nej kámoška panenky. „No tos řekla nejmíň 100x, ale o co jde, tak to vyklop a nenapínej.“ - „Takže,“ začala pomalu Kamča, „psala jsem si na ICQ s Radimem. No, a potom mně napsal Pavel a mně se ty okna pomíchaly, nebo jsem se překlikla, nevím, ale tu zprávu pro Radima jsem odeslala Pavlovi.“ Zbystřila jsem. „ICQ je co? Takovej ten program jak si přes to píšeš nebo voláš zadara?“ Ptala jsem se asi jak blbec, ale já jsem na tohle psaní používala úplně jiný program, takže jsem si nebyla moc jistá, o co jde, ale název ICQ mi byl povědomý. „No jasně, že to je ono. Jenže to je pěkně zrádný, jak jsem zjistila.“ Kamča se ušklíbla a tvářila lehce zdrceně. Pak pokračovala: „Napsala jsem, že v sobotu byl bezva večer a takový ty podrobnosti, no ale to byl se mnou Radim. A Pavlovi jsem řekla, že budu doma a musím se připravovat na pondělní poradu, takže do kina s ním nemůžu, chápeš.“ – „ No dobrý, kdybys napsala aspoň něco jako: Tak kdy někam vyrazíme….nebo tak něco….ale tohle jen tak nezamaskuješ,“ pochybuji a Kamila potvrdí, že oprávněně. „No tak co, však s Radimem seš stejně radši, ne? Nebo chtělas mít oba dva už napořád?“ zeptám se. „No jasně že nechtěla,“ vyděsí se kamarádka, „vlastně můžu být ráda, že se to takhle vyřešilo za mě, že jo,“ usměje se. „Tak vidíš,“ zvednu skleničku a naznačím tím přípitek na kamarádčin nový uspořádaný život. Ta se ke mně nakloní a šeptne: „Ale stejně se raději na celý ICQ vykašlu a budu používat jen mobil. Včera přišel do pojišťovny totiž jeden zajímavej cizinec, a chtěl moje číslo.“ Mrkla na mě a napila se…. „Holka, ty seš nepoučitelná. Tak pozor na to, komu odesíláš SMS,“ upozorním se smíchem.

Tak ho máme tady, vánoční katalog hraček jednoho z obchodních řetězců. No tak se podívám, co pěkného tam letos mají, co by si ty naše děti mohly zasloužit. Ještě si uvařím kafíčko a zasednu k televizi vedle manžela.
 
„Co to máš,“ zeptá se se zájmem. „Novej vánoční katalog hraček, jdu okouknout, co tam mají zajímavýho.“ Otevřu první stránku, hmm, klasika pro mimina, na to už jsou oba velcí. Listuji dál… „Jé koukni, tady jsou krásný panenky…no, ale Vikinka dostala panenku k narozeninám. Kočárek už pro ni taky máme…co myslíš?“ Podívám se na manžela, tomu je očividně jedno, co povídám, zírá zaujatě na fotbal. Jé kuchyňky, ale to taky nebude to pravý, už ten kočárek je dost velkej dárek a řeklo se - každej dostane jeden hlavní a pak pár menších. Tak, že by nějaký nádobíčko aspoň? No musím říct, že tu mají docela pěkný sady, hlavně aby tak pěkně vypadaly i v reálu, nejen na papíře. Listuju dál, až dojdu ke klučičím hračkám. Tak autíčka né, těch má Adam dost. Dřevěný vláčky, no ty vypadají parádně. Obrátím se na manžela: „Koukni, Jardo, na ty vláčky, to by se mohlo Adamovi líbit, ne? Dřevo je i odolný, že by to byl pro něj hlavní dárek?“ Odpovědi se nedočkám, manžel nereaguje, je zabranej pozorováním míče.

Tak já pomyslně uzavírám debatu, s tím, že hlavní dárek pro syna mám vymyšlený. Jen se pak nesmí divit, přeci jsem mu o tom říkala, jen mě opět neposlouchal. Tak, co tu ještě máme? No né puzzle! Jak já už jsem dlouho neskládala! No, už je to hodně dlouho, jak začaly děti slídit po stolkách, a rozhazovaly, co jim pod ruku přišlo, jsem je nevytáhla. Co jsem to vlastně skládala naposledy? Jo, palmy. Ale to bylo jen tisíc dílků. Teď bych brala něco většího, aspoň 2000 dílků nebo i pět tisíc. Že bych napsala taky Ježíškovi? Ne že bychom teď měli peněz nazbyt, zase tak moc akční cena to není….ach jo….moment, mrknu se na net, do nějakýho e-shopu, tam by mohl být větší výběr a třeba i lepší ceny. 

„Jardo, je zaplej počítač?“ ptám se manžela, na odpověď ani nečekám, bylo by to zbytečný a jdu nastartovat PC. Najedu do prvního obchodu, co mě napadne. Vida, ceny jsou opravdu trochu nižší než v obchodě, což mě ani nepřekvapuje, ale ten výběr ano. Takový množství jsem nečekala. Od 4 kusů až po 18 tisíc kusů. No tak to bych snad neměla ani kam dát. „Pracuješ?“ vyruší mě manžel otázkou. „Ne, hledám puzzle.“ –„K čemu? Chceš dětem na Vánoce?“ –„Popravdě jsem chtěla jedny pro sebe. Nějaký větší. Copak si to aspoň trochu nezasloužím. Všechna práce je doma na mně, tak bych se mohla aspoň večer trochu odreagovat u skládání.“ – „Tak napiš Ježíškovi, jaký by se ti líbilo a on to třeba zařídí,“ usmál se manžel, na oko tajemně. „Líbila by se mi nějaká krajina, třeba zámek, nebo hrad, to je jedno, něco pěkného, ale rámovat je stejně nechci, třeba bych je po čase složila znova. A vůbec, nebylo by lepší vynechat ten dopis a poslat to rovnou e-mailem? Jako objednávku? Aby to do těch Vánoc vůbec stihlo dojít,“ vykouzlím ten nejlíbeznější úsměv, jaký umím. Manžel se vzdává: „Tak co mám s tebou dělat, nějaký si vyber a objednej, a přiber i dětem, aspoň od vás budu mít chvilku klid a budu pak moct sledovat sportovní kanál nerušeně.“

„Děcka, ukliďte si ty hračky,“ pobízím už poněkolikáté Klárku s Ondrou. Oni ale jakoby mě neslyšeli, přehrabují se dál v boxech s legem, což dělá neskutečný rámus. Snažím se jedním uchem poslouchat seriál. Stejně už je půlka pryč, a já zase nemám ponětí, co se v dnešním díle děje. Děti pobíhají a křičí, do toho manžel hraje na počítači svou oblíbenou střílečku. „Děcka, neblbněte,“ ohradí se na ně, „nemůžu se soustředit.“ Jo ták, on se nemůže soustředit? Vždyť hru má tak nahlas, že ten povyk ani slyšet nemůže! Vzdávám to, ze seriálu stejně už nic nemám, tak aspoň pomůžu Klárce uklidit Barbínky a Ondra dostane za úkol sklidit lego.

„Tak šupky, Klárko, vyčistit zoubky a do postýlky. Ty Ondro, jak to uklidíš, mi ještě řekni tu básničku, co máš na zítra umět, jo?“ - „Ale vždyť už jsem ji říkal několikrát, umím to,“ smlouvá syn. Já se ale nedám: „Jenže se v tom jednom místě sekáš, tak není na škodu to ještě zopakovat, jdu uložit Klárku, tak si zatím honem ukliď.“ Klárka usnula jedna dvě a vracím se do obýváku. „Romane, můžeš tu hru prosím tě ztlumit?“ požádám manžela a soustředím se na synovo povídání. Ten spustí poněkud nejistě a já ho stejně skoro neslyším přes ten zatracený hluk z počítače. „Romanééé, ztlum to, neslyším, co Ondřej říká,“ zavolám na manžela podstatně hlasitěji. Ten neochotně hru ztlumí a já si můžu v klidu vyslechnout básničku. „Doprčic! No, teď mě zastřelili, protože jsem neslyšel, odkud se blíží nepřítel, když to mám tak zticha,“ vzteká se manžel. Tak takový starosti bych chtěla mít, pomyslím si. „A to si nemůžeš dát na sluchátka?“ navrhnu. Roman zakoulí očima: „Můžu, samozřejmě, že můžu. Jenže to bych nesměl mít už jednu stranu sluchátek rozbitou. A uznej, že to je na nic, když se zrovna ten protivník bude blížit ze strany, kde nejde zvuk.“ – „To jo, to uznávám, ale ty bys zase mohl pochopit, že Ondra bude ve škole zítra z něčeho zkoušený a měl by si to zopakovat v klidu, nebo je nějaká pitomá hra důležitější?“ zeptala jsem se už značně rozčileně a práskla učebnicí s básničkou o stolek. „Tak proč si to nejdete říkat do pokojíčku?“ odvětil manžel. Neměla jsem sílu se hádat: „Třeba proto, že Klárka už spí, tak jí tam nebudeme šramotit. No nic, jdeme to odříkat do koupelny.“  

„Tak spusť, Ondro, tady se ti to bude aspoň krásně rozlíhat,“ usměji se a Ondra přednese básničku bez chyby. Pochválím ho, vyčistí si zuby a posílám ho taky do pelíšku. Stejně jsou to ale podmínky pro studium, v koupelně. Nechápu, že si ty sluchátka už dávno nekoupil, vždyť to není tak velká cenová položka. Ale co, aspoň mám aspoň tip na dárek k narozeninám. A možná by to chtělo ještě něco….něco….smysluplnějšího než jsou hry na počítači. Že by lepení modelů - letadla, lodě? No, to by mě hnal. No, však já už něco vymyslím!

V sobotu večer jsme se měli sejít s kamarády v hospodě a oslavit narozeniny jednoho z nich. Vyrazily jsme s Kamilou poměrně brzy, ale zdaleka jsme tam nebyly první. „Čau, kluci, co vy už tady?“ zeptala jsem se. „Ale,“ prohodil Petr, „snažím se dostat tady z Davida, jak to dopadlo minulej týden s těma holkama v klubu.“ No, moc jsme nechápaly, na diskotéce jsme s nimi nebyly, ale historku jsem si poslechla ráda já i Kamča. „Dá si někdo pivo?“ zeptal se David. „Já pro něj skočím,“ nabídla se Kamila, „a ty zatím vyprávěj, jsme zvědavý.“ David se chvíli zdráhal, ale nakonec spustil: „No, normálně jsme kecali, dali si nějaký panáky, jsem je pozval. A nakonec chtěly, abych je hodil do města na „čáru“, že odtamtud pojedou tramvají domů.“

To zbystřil Radek: „Počkej, chtěly, abys je hodil do města? Autem? Ty? Jako, že bys řídil, jo?“ Rozesmáli jsme se na celý kolo. On totiž David zrovna v řízení nevyniká, no v řízení, hlavně v orientaci. Do města si ještě netroufl, jezdil maximálně tak do školy, která je hned na okraji, nebo po okolních vesnicích. Když potřeboval něco v Brně, nechal se tam odvézt někým jiným. David se hrdě napil piva a pokračoval: „No jasně, že jsem řídil, vole, kdo jinej?“ Bylo na něm vidět, že je náležitě pyšný na svůj řidičský výkon. Radek mu nedal pokoj, musel si trochu rýpnout: „A prosím tě, kudy tam jels na tu Českou, to tě holky navigovaly, jo?“ Na to se David naoko urazil a řekl svým machrovským stylem: „Proč by jako měly radit, jsem to vzal normálně po Masaryčce, přes náměstí Svobody a jsem tam hned, né?“
 
Tak na to jsme neměli slov. Nejdřív všichni u stolu ztichli, Tereze dokonce zaskočilo pití, a pak se všichni rozesmáli. „Ty blbe, tys jel jako fakt přes Svoboďák, jo? Nevíš náhodou něco o tom, že tam jako auta nesmí? Že tam je i kamera a stávají tam policajti?“ říkal ještě v záchvatu smíchu Petr. David se zarazil a zčervenal: „No a kudy bych tam asi měl jet?“ zamyslel se, „proto si mě fotili ti policajti, jo?“ U stolu nový záchvat smíchu. „ Co se smějete, blbouni, já jsem se těch holek ptal, říkal jsem, že se tam asi nesmí, ale ony pořád jeď, jeď, no tak jsem jel.“ - „Doufám, že ses jim do toho foťáku aspoň usmál,“ neodpustila si poznámku Tereza.
 
Petr poplácal Davida po zádech: „Chlapče, říká ti něco GPS navigace? Tak to je věcička přímo pro tebe. Tam jenom naťukáš, kam jedeš, a ono ti to namaluje cestu, víš,“ pochichtával se a pokračoval, „ono ti to dokonce i říká: zatoč vpravo, zatoč vlevo….“ Divím se doteď, že se David neurazil, naopak se začal vyptávat na podrobnosti, a že nebude úplně od věci si takovou věc koupit. Navíc když se s klukama chystali o prázdninách tak trochu po Evropě… Zkrátka dohodli se, že se na GPSku složí, a David ji hned za dva týdny otestuje, jak poveze maminku do Krumlova.

 
Sešli jsme se o další týden později. „Tak co, jak to fungovalo, dojeli jste dobře?“ ptala jsem se. David zakoulel očima. „Je to na ho… houby. Navolil jsem město a normálně nás to vedlo úplně jinam. „Kecáš,“ nevěřila jsem, „a není to na reklamaci? Nebo tam třeba byla uzavírka, tak tě to vedlo oklikou.“ David se na mě podíval stylem, že přeci není úplný tupec a řekl: „Oklikou jo? Jestli je šedesát kiláků jiným směrem oklika, tak prosím.“  Divný to bylo, ale že by…. „Davide?“ ptala jsem se opatrně, „a zadals tam, že chceš jet do Moravského Krumlova, že jo? Nedals tam Český Krumlov?“
 
Odpovědi na otázku jsem se nedočkala, David si odešel k baru pro panáka a pak nejspíš domů, protože po hodině se vrátil s GPS navigací a předal ji klukům. No jo, ona ta navigace opravdu dokáže najít cestu kamkoli, ale trochu logického myšlení to chce taky.

Snad v každém časopise, novinách i na webu se objevují horoskopy. Kolik lidí je vlastně čte? A kolik lidí, z těch co je čtou, jim věří? Přiznávám, sem tam jsem taky nějakou tu předpověď budoucnosti četla, ale vlastně spíš ze zvědavosti, z nudy…. Jednou jsem seděla v čekárně u doktora a listovala časopisem. Měla jsem ho už přečtený celý, řada na mě stále nepřicházela a zbývala jen stránka s horoskopy a tak jsem je přelouskala rovnou pro všechny znamení. Jaké však bylo moje překvapení, když v příštím čísle byly horoskopy naprosto stejné, jen u jednotlivých znamení zpřeházené…

Nedalo mi to, a vyhledala jsem si na internetu několik astrologických stránek, zabývajících se hvězdnými znameními a horoskopy. Bylo to velmi zajímavé čtení, takže jsem měla na několik večerů o zábavu postaráno. Překvapilo mě zjištění, že taková předpověď nejde udělat jen tak, od oka, že nezáleží jen na samotném znamení. Vliv hraje jak den narození, tak i přesný čas a dokonce i rok. Podle toho všeho se přesně určuje, v jakém postavení byly planety a jejich vlivy.

Povídání by to nebylo na článek, ani na několik článků, ale rovnou na celou knihu. Snažila jsem se zjistit v okolí, jak kdo horoskopům věří. Jak jsem čekala tak část lidí je vůbec nečte, další část je čte, ale hodlá jim věřit jen v případě, že jsou pro ně příznivé. Dočtou-li se tedy, že v práci se bude dařit, nastane zlepšení finanční situace nebo budou v dobré fyzické kondici, věří tomu a podle toho se zařídí. V případě špatné předpovědi typu: dnes nedělejte větší rozhodnutí, pohádáte se se šéfem nebo dejte pozor na ztrátu cenných věcí, si řeknou, že horoskop je pěkná hloupost a nedá se tomu věřit. No a poslední skupinou jsou lidé, kteří věří každé slovo a tak by raději někdy ani z domu nevylezli. 

Možná, že na horoskopech vážně něco bude, něco lákavého, tajemného, pokud to týká hvězd a pokud to člověk zkoumá hlouběji. Ovšem pokud jde o smyšlené odstavečky v různých časopisech, které mnohdy sepisuje redaktor ve spěchu, těm se asi moc věřit nedá.

Martina přilítla domů, bouchla dveřmi, boty odhodila v předsíni a vlítla do obývacího pokoje jak velká voda. Odhodila tašku na zem, a se šťastným úsměvem sdělila: „Rodičové, dostala jsem senzační nápad na dárek k osmnáctinám. Chtěla bych auto!“ Zářila jak vánoční stromeček a čekala, co my na to. Evidentně nás to s manželem zaskočilo oba, podívali jsme se na sebe a mlčeli. Ano, věděli jsme, že si Martina na jaře chce udělat řidičák, ale že by rovnou i chtěla auto a ještě nám to oznámí tak z ničeho nic. Manžel se vzpamatoval jako první: „Auto? Martinko, víš, kolik takový auto stojí, že?“  Martina zakoulela očima: „No jasně že vím, ale myslela jsem, že by mohli přispět i babička s dědou a já bych si taky něco přidala, třeba ho vzít na splátky. No uznejte, k čemu mi bude řidičák, když nebudu mít co řídit.“ Uznat jsem to musela, znělo to logicky, vlastně se teď zpětně divím, že mě to tenkrát nenapadlo taky, že bude chtít následně auto. „Marti, promluvíme si o tom po večeři jo, necháme si to s tatínkem projít hlavou.“

Večer jsme ale nebyli o moc moudřejší. „Martino, podívej, i kdybychom se na to auto nějak složili, víš, co je to potom dalších výdajů?“ zeptal se manžel a pohlédl na dceru, ta se tvářila lehce otráveně. Manžel pokračoval: „Kde chceš brát peníze na benzín? Musíš měnit zimní a letní gumy a máš vůbec tušení, kolik stojí nejlevnější povinné ručení?“ „ No jo, já vím,“ posmutněla Martina, „ale myslela jsem, že na benzín mně vyjde z kapesnýho. A určitě bych nechtěla nějak super drahý auto, takže snad ani to povinné ručení by nestálo tolik. Navíc se platí jednou ročně, ne? Mohla bych si na něj vydělat na brigádě,“ koukala na nás a čekala, jak se rozhodneme.

Nebylo to lehké, museli jsme zvážit všechno pro a proti, nechali jsme i Martině nějaký čas ať si to promyslí, čekali jsme, až pomine počáteční nadšení. Po týdnu za námi přišla s tím, že by to asi finančně nebylo tak jednoduché, jak si představovala. Že by se musela vzdát všech jiných radovánek v podobě nových šatů, posezení s kamarády, kosmetiky apod. a opravdu by šly všechny peníze na auto. Domluvili jsme se, že ještě rok počkáme a auto jí koupíme k ukončení školy, pokud bude úspěšné samozřejmě. Nakonec dostala Martina k narozeninám krom peněz na slíbený řidičák, nějakých svetrů a sladkostí ještě kasičku, s nápisem Na auto.

Snad každá žena touží po tom, aby vypadala dobře, mladě, přitažlivě… Nikdy bych ale nevěřila, jaký může být mládí problém. Když jsem čekala první dítě, bylo mi jednadvacet. S přítelem jsme byli několik let, a tak jsme se rozhodli vzít. Tehdy se na mě zkoumavě podívala paní na matrice s dotazem: „A už Vám bylo osmnáct?“  Já, naprosto v rozpacích, jsem se zmohla jen na koktavé ano. Byla jsem zaskočená, ale co, věk se špatně odhaduje, a není to tak dávno, co mi osmnáct bylo. Vlastně jsem to v jisté míře brala jako lichotku. Když se nám narodila Alžbětka, slýchávala jsem: „Ty máš ale krásnou sestřičku.“  Vlastně jsem to mohla čekat, nestalo se to poprvé ani podruhé, ale pokaždé mě to trochu rozhodilo a nebyla jsem schopná odpovědi.

  Čas běžel, zvykla jsem si, a často už se smíchem odpovídala, že Alžbětka není moje sestra, ale dcera… Po necelých třech letech, bylo mi tedy čtyřiadvacet, se narodila Justýnka. Konečně jsem si připadala starší. Se dvěma dětma snad bude vidět, že jsem maminka. Doufala jsem, že se na mě nebudou v obchodech tvářit jako na dítě, co si přišlo koupit lízátko. V autobuse na mě nebudou drzí, a nebudou vysílat opovržlivé pohledy, kdo to tam obtěžuje a zabírá místo s kočárem. Zkrátka nebudou si tak dovolovat. Představa to bylo pěkná…ale kdybych tak tušila, jak se pletu.

   O pár měsíců později jsem jela s Justýnkou na kontrolu do dětské nemocnice. Přistoupila maminka s kočárkem. „To je hrůza to cestování!“ prohodila. „Je, nikdo s kočárkem nepomůže, už  teď se těším, až budeme cestovat bez něj,“ musela jsem souhlasit, „s tou starší jsem přestala používat kočár, jak jen to bylo možný.“ Paní se trošku zarazila a mlčela. Po chvíli šeptla: „Můžu se zeptat kolik vám je, že už máte tak starý děti?“ Ehm, tak to tu dlouho nebylo, pomyslela jsem si v duchu a odpověděla, že dvacetčtyři. To zřejmě druhou maminku uklidnilo, dál už se na nic neptala, ale vypadala dost zamyšleně.

   Do nemocnice jsme dorazily na poslední chvíli a hned šly na řadu. „Očičko už je maminko lepší, ale ještě budete kapat 2x denně,“ sdělila vcelku milá paní doktorka. „Ano,“ odpověděla jsem ještě zadýchaně, jak jsem spěchala, abychom nepřišly pozdě. Lékařka se otočila od počítače, posunula brýle na nose, koukla na mě stylem profesorky a povídá: „Svedete to? Víte si s ní rady? Pomáhá Vám doma někdo?“ Tohle jsem asi nepochopila, jestli mi přišli dřívější reakce zarážející, tak pro tohle výraz nemám…. „Nikdo mi nepomáhá a zvládám všechno naprosto v pohodě. Už doma jednu holčičku mám, takže i praxi kapání do očiček mám bohatou.“ Paní doktorku odpověď uspokojila, ale co si myslela v duchu, raději ani vědět nechci. Před nemocnicí jsem volala manželovi: „Petře? Už jedem domů, jo, očičko dobrý, jen ještě máme kapat. Hmm, jo, pro cigarety se ti stavím v trafice. Tak pa doma.“

„Prosím jednu krabičku tady těch za čtyřicet,“ poprosila jsem ve stánku s novinami. „A už Vám bylo osmnáct?“ ozval se starší muž z okýnka. „Prosím?“ to už si snad ze mě dělají srandu, to nevidí, že mám s sebou dítě. „No tak mi ukažte aspoň občanku,“ trval si chlápek na svém. Vylovila jsem tedy průkaz z kabelky a prostrčila ho okýnkem. Zkoumal datum narození. Zamžoural. Zčervenal. S omluvou mi občanku vracel zpět i s krabičkou cigaret. „Nezlobte se, my to musíme kontrolovat,“ omlouval se ještě. „To je v pořádku, já se nezlobím,“ odpověděla jsem s mírným úsměvem.

   Když tohle někomu povím, směje se. Prý mám být ráda, že vypadám mladě….ale… Když nad tím přemýšlím, tak vlastně jsem ráda, a můžu jen doufat, že mi ten mladistvý vzhled dlouho vydrží. I když to někdy přináší trochu problémů a rozpačité situace.