Máte auto, motorku, autobus nebo snad traktor? Ať už jde o jakékoli motorové vozidlo, je nutné mít povinné ručení, což samo o sobě vyplývá z jeho označení - povinné. Hodně lidí se právě tohoto bojí, nechce se jim platit, ale musí. Kolik je to vlastně bude stát? Mají si pořídit větší nebo menší auto? Starší nebo raději nové? Investice nebude jen v podobě benzínu, nebo nových potahů či autorádia, ale právě tyto další neoblíbené, ale nutné položky.

Ne každý ví, že všechny informace o povinném ručení jdou najít na internetu a to třeba i pěkně pohromadě na jedné stránce. Já sám jsem na takovou stránku narazila. Pokud se týká  výpočtu pojištění, je to snadné. Zadáte do tabulky objem, výkon, hmotnost, rok výroby vozidla a další položky. Výpočet zohledňuje i další údaje jako je věk, samozřejmě druh vozidla nebo četnost používání vozidla.

Výhoda pojištění online je poměrně velká. Nemusíte se bát platby, tu platíte až na účet konkrétní pojišťovny, nikoli přes internetové stránky. Hlavně šetříte čas, žádná cesta do pojišťovny, čekání ve frontě a přesvědčování pojišťováka, že kromě pojištění vašeho vozu si máte uzavřít ještě další pojištění.

Pokud se rozhodnete vše zařídit z pohodlí domova, je třeba si připravit technický průkaz, případně osvědčení o registraci vozidla. Pokud již nějaké povinné ručení máte uzavřené, nebo jste měli, připravte si také příslušné doklady. Pak už jen vyplníte potřebné údaje na internetu, vyberete si z přehledné tabulky a nabídky pojišťoven. Při výběru byste však měli zvažovat nejen cenu pojistného, ale rovněž i rozsah krytí pojistného a samozřejmě i doplňková pojištění, pokud např. jezdíte do zahraničí apod. Po řádném odeslání, obdržíte návrh smlouvy do vaší poštovní schránky (mě dorazila tuším do dvou dnů), pak stačí smlouvu pečlivě pročíst, podepsat a odeslat ji zpět.

Zjistili jste, že jiná pojišťovna je levnější než ta vaše? Chcete ji změnit? To není žádný problém. Přejít k jiné pojišťovně je také velmi jednoduché, ale je třeba podat výpověď nejpozději šest týdnům před vypršením smlouvy.

Všechny potřebné informace a jak přesně postupovat se jistě dočtete na příslušných stránkách. Já sám jsem s tímto způsobem vyřizování spokojený, hlavně, když nemusím stát ty fronty a vše vyřídím z pohodlí domova, s kafíčkem a v teple.

Hodně štěstí, zdraví!  Hodně štěstí, zdraví…!, sestra vcházela do místnosti a nesla dort se dvěma svíčkami. Měl podobu mašinky, přesně, jak si její, teď už dvouletý, Adámek přál. Adámkovi zářila očka a našemu Honzíkovi taky. Oslavenec se snažil sfouknout svíčky, dech mu ještě nestačil, ale oba kluci to dohromady zvládli. A přišli na řadu dárky. Od nás dostal jen drobnosti, ale ségra tvrdila, že pro něj mají bombastickou hračku, nechtěla ovšem prozradit jakou.

To už její manžel přicházel s obrovskou krabicí. Adámek se na ni vrhnul a tatínek mu pomohl vyndat odrážedlo. Vlastně ani ne odrážedlo, to bylo fáro! Něco takového jsem ještě neviděla. „No to je nádhera!“ obdivovala jsem. „To je BMW, luxusní odrážedlo, přímo z autosalonu,“ chlubil se pyšný otec. Kluky to uchvátilo, hned nasedli a začali řádit. Zaujalo i mého manžela. „Hele, má na to malej vůbec řidičák?“ zasmál se, „a myslím, že by to chtělo i povinný ručení, takovej rychlej auťák… Až někomu udělá škodu, bude malér! Ha, ha, ha…“ Všichni jsme se s chutí zasmáli, až na švagra. „O pojištění auťáku mi ani nemluv. Pořád přemýšlím, který auto koupíme, já jsem samozřejmě pro to větší, ale zas už je tam dražší povinný ručení, pořád to porovnávám a už jsem z toho jelen.“ Manžel se zatvářil chápavě a poradil nějakou internetovou stránku, kde prý jde spočítat podle velikosti auta, podle provozu a dalších možných věcí, kterým nerozumím, kolik vlastně povinné ručení vyjde. Švagr byl nadšen a tak to odešli hned prozkoumat na internet.

Nu což, aspoň jsme si mohly se ségrou v klidu popovídat a nemusely poslouchat témata o autech, posilovně či nejnovější PC hře. Kluci chtěli nakrojit dort, prý „aby se zvětšila jejich síla na velkou jízdu“. Každý kousek snědl a už zase běželi za tou úžasnou hračkou. I přes jejich dovádění byl slyšet ohromný smích z pracovny. Zvědavá jsem šla nakouknout, co tam ti dva chlapi dělají. „Tak si představ, Petr spočítal, že na to odrážedlo by bylo asi fakt nejlevnější povinný ručení. Nepořídíme ho malýmu taky?“ podíval se na mě s prosebným obličejem. „Myslíš jako pro něj, nebo pro tebe?“ zeptala jsem se naoko nechápavě. „Pokud bys na něm hodlal jezdit ty, připočítej si i pojištění odpovědnosti a nejspíš pojištění podlahy a nábytku. V našem 2+1 by se to asi neobešlo bez úrazu,“ odkráčela jsem zpět do obývacího pokoje a ještě za nimi zavolala: „Stejně nemáš na odrážedlo řidičské oprávnění!“

Chlapi jsou opravdu někdy jako malí, odrážedlo nekoupil, což jsem ocenila a pochválila ho, jak je rozumný. Na to mi oznámil, že by místo něj koupil raději „minibajku“ tak za rok, za dva… No potěš….

Chvátala jsem z města domů. Naložená taškami s dárky. Zvláštní, zbylo mi celkem dost peněz na to, že jsem pokoupila všechno, co jsem chtěla. Buď jsem si vzala víc než jsem plánovala, nebo byla na něco sleva, ale teda poměrně velká, jinak to není možné… Už jsem skoro zamířila na tramvajovou zastávku, když jsem zahlédla za výlohou jednoho obchodu ten krásný kabát. Už jsme ho minulý týden okukovaly s kamarádkou, ale nebyly peníze abychom si ho ani jedna ani druhá koupily. A vlastně, když mám teď peníze navíc, blesklo mi hlavou, tak proč bych si ho nekoupila? Ta bunda co nosím je už taková nijaká.

Vlezla jsem tedy do butiku, a prodavačka mi vyhledala kabát v mojí velikosti. Musím uznat že padl skvěle, byl pohodlný, příjemný materiál a tak mi nebránilo nic ho koupit. Domů jsem přišla se smíšenými pocity. Mísila se radost z nového kabátu a  pocit, že jsem na něco zapomněla. Ale na co? V lékárně jsem se stavila, dárky mám všechny ze seznamu.

„Tak, jak pořídilas miláčku?“ volal na mě manžel z obýváku od televize. „Báječně,“ odpověděla jsem a vplula do pokoje v novém kabátu. „Teda, ten ti sluší,“ řekl uznale, „vyřídilas všechno?“ – „ No jistě a ještě něco navíc, jak vidíš,“ zasmála jsem se. „Jsem rád, že sis udělala radost, tos měla našetřeno, nebo ti zbylo? To povinné ručení stálo míň než jsem předpokládal?“

Cože? To snad ne! Strnula jsem a úsměv mi zmrznul na rtech. Manžel nechápal, ale já jsem se nezmohla na slovo vysvětlení. Posadila jsem se na sedačku. „Copak se stalo?“ zeptal se manžel vyděšeně. Musela jsem s pravdou ven:  „Já jsem na to zapomněla. Nevím jak mi to vypadlo z hlavy, asi že jsem si to nepřipsala na seznam…, ale prostě to povinné ručení jsem nezaplatila.“ Cítila jsem se hrozně, manžel na mě spoléhal a teď toto. „No nic, hned zítra ho dojdu vrátit, cedulky jsem ještě neodstřihla,“ řekla jsem a sundala můj, teď už bývalý, kabát. „Kdepak, nevracej ho, to pojištění je nutný, ale zaplatíme ho z rezervních peněz,“ odpověděl manžel mile. Ale ne, to jsem nechtěla. Nemohla jsem si ten kabát nechat, přesto, že se mi moc líbil, tak jsem ho šla druhý den vrátit. Akorát by mi připomínal jak jsem blbá a sklerotická. Peníze jsem dala tam kam patřily - na povinné ručení našeho milého autíčka a ponechala si svou starou, ale teplou zimní bundu. Ještě trefím na kabátů a možná stokrát hezčích než byl tento.

To je shon. Vánoce za dveřmi a všichni lítají, shání dárky, pečou cukroví, perníčky, celým bytem to voní…do toho velký úklid, umýt okna, vyprat záclon - stihne se to?
 
Ne každý si umí rozvrhnout čas tak, aby si užil tu pravou vánoční pohodu. A tím nemyslím jen Štědrý den, ale celý ten adventní čas. U nás to bylo vždy jednoduché. Velký úklid se zvládl do konce listopadu. Mám na mysli především umýt okna, vytřít každou skříňku, protřídit a vyházet nepotřebné věci. Samozřejmě, že utírání prachu  nebo vysávání je věc, která se dělá mnohem častěji a patří k běžnému úklidu. No, ale v podstatě to nejhorší bylo odbyto, a první adventní neděli jsme začali s vánoční výzdobou. Do oken jsme nalepili vystříhané vločky z papíru, zavěsili světýlka, do zádveří jsme ozdobily malý stromeček… A pak už ten celý adventní čas jsme trávili v pohodě, v klidu, několik dní před Vánoci jsme napekli cukroví, poslouchali koledy…

Letos se, ale bohužel přidáváme do skupiny lidí, kteří snad budou ještě o půl noci před Štědrým dnem lítat s hadrem v ruce. Týden před Vánoci se totiž stěhujeme, takže mytí oken, podlah a kuchyňských skříněk mě teprve čeká. Místo pohody budu nasklízet skříně, umývat veškeré nádobí, mezitím nejspíš balit dárky, které jsem vychytrale nakoupila už v září. Aspoň že jednu věc mám tedy z krku. A tajně doufám, že mezi tím vším stihnu ještě upéct pár druhů cukroví. Aspoň něco, aby nám taky voněl celý byt, aby se všude linula ta krásná vánoční atmosféra.

Vánoční atmosféra- co ji vlastně dělá tak kouzelnou? Je to patnáct druhů cukroví na stole? Nablýskané skříňky a podlaha bez jediného smítka? Dárky pečlivě zabalené jeden jako druhý? Výzdoba sladěná s barvou sedačky ? Ne! Tak proč se vlastně tak honit? Proč všichni šílí zrovna před Vánoci, proč ne třeba na jaře? Vánoce jsou pro mě nejkrásnější svátky v roce, a neměl by je provázet stres, ale právě pohoda. Je jedno, že všechno nebude dokonalé, hlavní je, že budeme všichni spolu, že se užijeme víc, než během roku, kdy je práce na denním pořádku, kdy na sebe nemáme tolik času. A věřím, že spousta rodin si svátky užije i s koupeným cukrovím,  šmouhatými okny, ale za to se zářícíma očima dětí a přítomnosti svých blízkých. Proto se nesnažte mít všechno dokonalé, nepředbíhejte se se sousedkou kdo bude mít víc druhů cukroví, užívejte víc rodinu, užijte si to krásné období ať nezmizí dřív, než si stihnete všimnout.

Konečně. Vůně cukroví se line bytem, k tomu koledy, začíná nám pravá vánoční atmosféra. Letos jsem na sebe pyšná. Už mám upečené perníčky, dokonce i chaloupku. Zvládla jsem je nazdobit, i když za pomoci dětí. A v krabici na balkóně se schovává deset druhů cukroví, upečeného, slepeného, na některém je poleva, kompletně čeká na Štědrý den. Jen aby nám ho z balkonu někdo neukradl! Ta představa mě trochu děsila, ale jsme ve třetím patře, tak snad ne. Tak ještě udělám tady těch pět nepečených a budu mít splněno. Nakonec stihnu i vánočku, teda dvě vánočky. Jedna bude čistě s mandlemi pro mě a děti a druhá rozinková pro manžela.
 
Nachystala jsem pár kousků cukroví na talířek, přijde sousedka na pokec, tak se aspoň můžu předvést. Ještě jsem popadla pytel s odpadky a seběhla dolů, vyhodit ho do popelnice. Jak jsem ale vyšla před vchodové dveře, uklouzla mi noha a já jsem sebou švihla na namrzlý beton. naštěstí se mi nic nestalo, ale měla jsem drobet naražené zápěstí, bolelo to dost, ale neoteklo a obklad to ještě mírně zlepšil.

„Já ti nevím, Šárko, já bych to cukroví raději dala jinam. Novákovým ze čtvrtého ukradli vloni cukroví z balkonu taky. Asi lezli po okapu nebo co, ale rozhodně by toho byla škoda, tolik druhů a ještě tak dobrýho,“ radila mi kamarádka a sáhla po dalším kousku. Trochu jsem se začervenala nad pochvalou. „No letos jsem na sebe pyšná, jen nevím co s těma vánočkama, těsto už asi nezadělám, s tou rukou sotva udržím příbor, asi bych ji neměla tak namáhat,“ posteskla jsem si. „A co ta tvoje domácí pekárna?“ zeptala se Jitka, zatímco já jsem stěhovala cukroví z balkonu do ledničky a přihodila jí pár kousků na talířek. „Co s pekárnou?“ nechápala jsem. „Můžeš v ní přeci zadělat na vánočku ne? Necháš vykynout a pak už jen upleteš, to snad zvládneš? Hele, že tys ji někde zahrabala?“ zasmála se sousedka. Teda, že já jsem tak natvrdlá, vůbec mě nedošlo, že ta moje domácí pekárna chleba je nejen na chleba, ale zvládne jakékoli těsto. Nikdy jsem to nezkoušela, nenapadlo mě to. Jen jsem zatím párkrát upekla ten chleba.

Jednou se to vyzkoušet musí! Stačilo všechno naházet do pekárny, a zvládla to skvěle. Vánočky se povedly, uplést mi šly i s bolavou rukou. Sice se v troubě trošku rozjely, ale na chuť to vliv nemělo. Manžel svou rozinkovou zvládl během Štědrého dne skoro celou a mandlová nezůstala pozadu.

Znáte to. Klasický shon před Vánoci. Nestíháte, byt neuklizený, nenapečeno, dárky zdaleka  nenakoupené. Všichni už mají nejmíň pět druhů cukroví, naleštěná okna, vyprané záclony a dárků plnou skříň. Nevím jestli jen já jsem tak pozadu, nebo to tak chodí i jinde. V každém případě byl nejvyšší čas začít něco dělat, a tak jsem si vzala půl dne volna a vyrazila taky na nákupy.

Ani jsem nečekala, že se poštěstí a seženu toho poměrně hodně. Mírně jsem nasála i tu vánoční atmosféru, která mi dosud scházela a úplně zapomněla na čas. Domů jsem přilítla akorát tak, abych stihla zaběhnout pro děti do školky a nachystat malé pohoštění pro návštěvu. Jé, vždyť jsem zapomněla koupit veku! No nic, udělám jednohubky…. Hodila jsem dárky do skříně  a letěla do školky.

O hodinu později už u nás zvonili známí. „Nazdár,“ spustili už mezi dveřmi, „kdepak máte nějakou vánoční výzdobu?“ „Ještě jsme to nějak nestihli, ale už se s dětma chystáme,“ odpověděla jsem s omluvným úsměvem, že jejich návštěvu nedoplní světýlka či vánoční stromeček. Usadili jsme se v obývacím pokoji, děti si spokojeně hrály, občas proběhly kolem. Hovor byl v plném proudu, když vešla do pokoje Anička. „Mamíííí, Maltínek  nasel v loznici vltacku a vlcí v suplíku.“ Co je to za nesmysl, manžel má všechno nářadí v garáži, zřejmě  si zase hrají. „A jakpak ta vrtačka vypadá? To je určitě Martínkova z narozenin ne?“ zeptala jsem se z úsměvem. „Nene,“ vytřeštila Anička oči „tato je dlouhá, divná a když se zmáckne tlacítko, tak celá vlcí a tzepe se.“ Zarazila jsem se. „Co by to mohlo být?“ otočila jsme se k návštěvě. Ta se na mě potutelně usmívala. „No jen nedělej, co vrčícího by to asi mohlo být, když to našel v ložnici,“ mrkl na mě známý, jako že se nemám za co stydět. Já jsem ovšem nechápala a šla raději Martínka zkontrolovat. A víte co? Našel ten elektrický zubní kartáček, co jsem koupila manželovi k Vánocům. Jak jsem tam ve spěchu hodila dárky, vypadl z krabičky, tak ho našel. Vrátila jsem se do obýváku. „Záhada vyřešena,“ řekla jsem slavnostně, „malej našel elektrický zubní kartáček, byla jsem nakupovat dárky a vypadl mi z tašky, jak jsem spěchala.“

Známí se na sebe podívali, uchechtli se a Zuzka povídá: „Prosím tě, zrovna před náma to maskovat nemusíš, vždyť se známe dlouho. A já mám takový „kartáčky“ rovnou dva.“ Seděla jsem tam v rozpacích a pokoušela se marně vysvětlit, že jde opravdu o zubní kartáček, vibrační, protože manžel si ho už léta přeje a opravdu se nejedná o žádnou erotickou pomůcku. Jestli mi uvěřili to nevím, a vlastně je to jedno. Ale musím říct, že nikdy jsem se necítila tak trapně a to vlastně kvůli ničemu. Večer jsme se tomu s manželem zasmáli, kartáček dostal rovnou, když už ho děti viděly. No a mě teď čeká vymýšlení nového dárku.

A kdo by je taky měl rád. Celý den ztracený, bolavé nohy ze stání na úřadě, případně namožená záda z dlouhodobého sezení. Čekání, až přijde řada právě na vás. A na konci toho všeho ještě vyplňování desítek papírů. A v tom horším případě vás tohle všechno čeká znova, protože jste nějaké lejstro zapomněli doma.

Ani já nejsem fanouškem různých úřadů, a jakéhokoli vyřizování. Což o to, v papírech se zorientuji jak se dá, ale ty fronty! To se nedá! Poslední dobou se to nějak nakupilo, každý týden něco. Na sociálce dvě hodinky, to byla ještě pohodička, v bance jsem seděla 3 hodiny, abych si tam mohla zřídit účet! Nebylo to tím, že by měli tolik klientů, jen mají na všechno dost času. No a pak přišla řada na povinné ručení našeho milého autíčka. Prosila jsem manžela, aby to šel vyřídit on. „Prosím tě, a kdy? Celý týden jsem v práci do večera…,“ zněla odpověď. Ach jo. Takže to zase zůstane na mě. Manžel viděl můj utrápený výraz a slitoval se: „Víš co, tak se koukni na net, kde je vlastně to povinné ručení nejlevnější, protože ta pojišťovna co má brácha se mi zdá drahá. Já se jeden den utrhnu dřív, ale ať jdu na jisto a nelítám sem a tam.“

Zasedla jsem tedy k počítači a dala vyhledat slovní spojení „povinné ručení“…. proč mít povinné ručení, pojištění odpovědnosti…bla bla…to přeci nehledám, tak to zkusím přes firmy….

„Tak co? Objevila jsi něco?“ ptal se večer manžel po příchodu domů. „Objevila,“ volala jsem zvesela, „a něco mnohem lepšího než jsem čekala. Udělala jsem porovnání různých pojištění a našla jedno co vypadá moc dobře. A nejlepší na tom je, že se můžeš pojistit online, jako přes internet, žádný fronty, chápeš? Taky je tam spousta rad, jak změnit pojišťovnu, jak postupovat v případě nehody - což se nás doufám nebude týkat, ale stojí to za to pročíst.“ Manžel byl překvapen: „Vážně? Tak já se na to kouknu a můžeme to odeslat ještě dneska.“

Tak, zadařilo se, bez toho dlouhého čekání v neútulných prostorách úřední budovy. A co víc, nedalo mi to, a prohledala jsem i další úřady. Samozřejmě, že přes internet jdou odeslat formuláře i jinam! Od té doby chodím na úřady opravdu výjimečně. No, ještě že ten počítač máme.

„Tak to vypadá na holčičku,“ potvrdil moje tušení pan doktor na ultrazvuku. Neubránila jsem se úsměvu. Samozřejmě, že ze všeho nejdůležitější pro mě bylo zdraví miminka, ale protože jsem v tu dobu měla doma už dva kluky, touha po holčičce byla malinko větší. I když jsem věřila, a tak nějak tušila, že v bříšku mi opravdu roste holčička, rozhodla jsem se na tu myšlenku stoprocentně neupínat, co kdyby se doktor spletl… Pro jistotu jsme vybrali i jméno pro chlapečka a zařekla jsem se, že oblečení budu kupovat jen neutrální. A co myslíte? Ke konci těhotenství praskaly šuplíky komody pod návalem růžových bodýček a mikinek, tepláčků a rifliček s vyšitýma kytičkama, šatičky a sukýnky jsem raději ani nepočítala. Jen kočárek jsem zvolila modrý. Proč? No přeci právě v modré barvě ta růžová holčička krásně vynikne.

V létě se nám opravdu narodila holčička, Sofie. Byla jsem šťastná, hlavně kvůli tomu, že kluci si se svou novou sestřičkou padli do oka a byli na ni pyšní. Nemohla jsem se dočkat první procházky. Vydaly jsme se se Sofi do školky pro kluky. Dala jsem si záležet, aby jí to slušelo, byla jak jinak než celá růžová. Po té spoustě modré to byla příjemná změna. „Jé, tak už se vám to narodilo,“ oslovila mě jedna maminka před školkou a nakoukla do kočárku. „Je to holka nebo kluk?“  „Holka - Sofie,“ odpověděla jsem a přemýšlela nad hloupostí toho dotazu, když snad vidím dítě v růžovým, je mi jasný, že kluk to asi nebude. Přestože jsem Sofinku do jiné barvy než růžové snad neoblíkla, tento dotaz na pohlaví jsem si vyslechla nejmíň stokrát. Tak například v autobuse. Sofie ležela v kočárku, v růžových šatičkách a najednou dotaz: „To máte holku nebo kluka?“  „Holku,“ odpověděla jsem otráveně a zakoulela očima. „Snad ty pitomý dotazy přestanou, až bude mít malá náušničky,“ povzbuzoval doma manžel. „Hm, snad jo,“ doufala jsem i já.

Pár měsíců uběhlo, náušniček jsme se dočkali a já jsem hned musela Sofii koupit odměnu za statečnost. Stály jsme si tak v řadě u pokladny a otočil se na nás pán před náma: „Máte hezkého chlapečka“ - „To je holka,“ odpověděla jsem nabroušeně. „Aha,“ zarazil se, „vlastně jo, má náušnice. No já jen, že máte modrý kočárek.“  To jsem nekomentovala, zřejmě je normálnější chlapeček v růžovým oblečení se sukýnkou, než holka v modrým kočárku. A to jsem netušila, co nás čeká při zpáteční cestě. Sofi si klidně seděla v kočárku a koukala po lidech. Měla růžový kožíšek, a z pod růžové čepičky ji vykukovaly zlaté naušničky. Přitočila se k nám paní a ptá se: „To máte holku nebo kluka?“  To už snad byla schválnost nebo co. „Kluka,“ odvětila jsem stroze. Paní na mě vyvalila oči a zeptala se zaskočeně: „A proč je teda v růžovým?“ Já na to, už se zadržovaným smíchem: „To má po svých starších bratrech, víte?“ Tak, a byl klid. Navíc, jak jsem později zjistila, nejsem zdaleka jediná, kdo se musí potýkat s dotazy tohoto typu.

Nevím, co lidi vede zrovna k této otázce… Copak není příhodnější věta pro zahájení konverzace? Nenapadne je použít něco ve stylu  Jakpak se jmenuje? To máte pěknou holčičku, kolik jí je? Nezbývá než se nad to všechno povznést. A mně zbývá doufat, že až narostou Sofince delší vlásky a bude nosit culíčky, tak lidi ze sebe přestanou dělat hlupáky a zvolí inteligentnější větu k navázání hovoru.

Věčné nočníkové téma - jak já ho nesnáším! Když byl Davídek asi půlroční, dostal od návštěvy svůj první nočník. Podle mě příliš brzo na to, aby ho používal, vždyť ještě ani sám neseděl! Schovala jsem ho tedy s tím, že až přijde čas učení, tak se bude hodit. Tím jsem celou nočníkovou záležitost prozatím uzavřela.
 
„Už dáváš malýho na nočník?“ zeptala se mě o pár dní později na vycházce kamarádka. Vytřeštila jsem na ni oči: „Cože? Na to je snad ještě brzy ne?“  Ona si to očividně nemyslela a pokračovala: „Náhodou, už ho docela úspěšně používáme, každý ráno si tam půlhodinky posedí, někdy i dýl, a vždycky tam něco udělá…“ Tak tomu jako říká úspěch? Dny, týdny a měsíce ubíhaly a já jsem zjistila, že zdaleka není jediná, co dle mého názoru trochu předbíhá. Časem se přidaly i zvědavé dotazy jak příbuzných, tak cizích lidí, jestli už je Davča bez plínek. „Ne, nočník odmítá a já ho nutit nebudu,“ odpovídala jsem všem (a kolikrát se měla co držet, abych už nevybuchla vzteky). Bohužel to byla pravda. David měl už rok a půl a nic na světě by ho nedonutilo se na nočník posadit. Mohlo se to zkoušet po dobrém, po zlém, nic nezabralo. A tak jsem toho jeho „nepřítele“ schovala a čekala. Dál jsme kupovali plínky, přebalovali, čelili poznámkám okolí, že to snad není možné, aby tak velké dítě mělo ještě plínky…. Druhé narozeniny se blížily, nočník pořád zavřený ve skříňce v koupelně. Už částečně nervózní a zničená, z toho nočníkového boje, jsem sledovala kamarádky na vycházkách, se stejně starými dětmi bez plínek, jak s sebou tahají batohy náhradních věcí, a v zimě děti převlékají do suchého, protože ani ony si ještě nedokázaly říct, že chtějí čůrat, ale jejich maminky se nekompromisně rozhodly, že budou bez plínek a basta…

 Musím být trpělivá, uklidňovala jsem se v obchodě před regálem plínek, ženit se s nimi přeci nebude….  Pro jistotu jsem koupila rovnou 3 balíky, ať máme na chvíli zásobu. Dorazili jsme domů, vybalila jsem nákup a… „ Čulááát !“ ozvalo se z pokoje. Cože? Přeslechla jsem se? Zdálo se mi to? Nebo opravdu řekl,  že chce čůrat? Popadla jsem dítě a běžela ho posadit na nočník. Hurá! Riskli jsme to a plínku nedali ani na noc. Vše se obešlo bez nehody. Od toho dne jsme nepoužili jedinou plínku, ani na spaní, ani na cestování. Na zvědavé dotazy jsme odpovídali „ano, už je komplet bez plínek“ a vždy si vyslechli obdiv a chválu jak je šikovný a jak BRZY chodí na nočník.
 
Nakonec ten můj šikulka předběhl i děti aktivních maminek vysazovaček, chtělo to opravdu jen čas.

No a teď nás to učení čeká podruhé. Zatím se nám dotěrně dotazy úspěšně vyhýbají, ale už jsem mnohem klidnější než tenkrát. Věřím, že i Terezka to zvládne na jedničku.

„Tak co, už víš co pro tebe má?“ zastavila mě na chodbě kolegyně a zároveň kamarádka. Pokrčila jsem rameny. „No a kdy ti to překvapení dá?“ dotazovala se Helena nedočkavě. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě, „snad dneska. Za půl hodinky končím, tak hned letím domů a musím připravit něco k pohoštění, asi koupím víno. „A máš aspoň tucha, co to může být?“ nedala se Helča odbýt. Zaváhala jsem, jestli se svěřit s mým milým podezřením. „No, tak trochu jo, slyšela jsem jen, jak říká, že to stálo spoustu peněz, ale prý si něco takovýho už dlouho zasloužím. Tak bych řekla, že by to mohlo být auto. Jen pro mě, abych se už nemusela trmácet do práce tramvají, tahat s taškami z nákupu…nic jinýho mě nenapadá.“- „Tak držím palec, měj se, “ mávla na mě Heluš a zapadla do dveří kanceláře. Koukla jsem na hodinky, no už abych se pomalu chystala domů, nebo nic nestihnu.

Domů jsem přilítla jen tak tak, stihla jsem se převlíct, nalít víno a už vcházel manžel. „Ahoj, už jsi doma?“ ozvalo se od dveří. „Jsem v obýváku,“zavolala jsem na něj. Přišel s rukou za zády a řekl: „Zavři oči a natáhni ruku.“ Poslechla jsem, natáhla ruku a ucítila v dlani svazek klíčků, no svazek, byly to vlastně klíče dva. Otevřela jsem oči. Je to ono, klíčky od auta! Ale moment! To auto musí mít nějaký speciální zámek, rozhodně to nejsou klasické klíče.  „Děkuju moc,“ objala jsem manžela a políbila ho. Běžela jsem k oknu kouknout se, kde ten můj nový brouček stojí. Ale neviděla jsem nic krom manželova auta a naší zahrádky. Nechápala jsem. „No tak, nezeptáš se, od čeho ty klíče jsou?“ byl manžel netrpělivý. „No a od čeho teda jsou?“ zeptala jsem se opatrně. „Přeci od chaty,“ zvolal nadšeně, „koupil jsem chatu, budeme tam jezdit na víkendy a v létě, co ty na to?“ Manžel zjevně nadšený, ale mě braly mrákoty. Chata. To se musel zbláznit. Chce mi jako říct, že kromě starání se o děti, domácnost, zahradu, chození do práce a dalších věcí, budu mít ještě na krku starost o chatu? Co všechno s sebou napakovat, co tam opravit… „Jseš překvapená, že jo?“ neztrácel manžel nadšení. „No, to jsem. Jsi si jistý, že je to dobrej nápad? Proč zrovna chata? Žijeme v domku, máme zahradu, je to okraj města, žádný výfuky z aut,“ na víc jsem se nezmohla.

Když manžel viděl, jak jsem nešťastná, snažil se mi objasnit všechna plus, která nám taková chata může přinést. Ale jak to tak probíral, zjistil, že se nejspíš unáhlil. Při vidině své kutilské dílničky, sbírání hub nebo lovení ryb v potoce. „Copak tys někdy chytal ryby? A houby taky nikdo nejíme. Navíc dílnu si můžeš udělat na zahrádce, a hned můžeš udělat pořádnej plot,“ usmála jsem se na něj.

Chatu nakonec odkoupil jeho kolega z práce, který na rozdíl od nás bydlí v centru města, takže jsem ji ani neviděla. Ale nevadilo mi to, já jsem se totiž kochala pohledem z okna na moje nové autíčko. Stálo v krásném dřevěném přístřešku, který vyrobil můj manžel, ve své nové zahradní dílně.