Nedávno jsme se sešli s našimi přáteli na vínku. Jak my, tak i oni přijeli svým autem s tím, že u přátel pojede zpátky manželka, která alkohol špatně snáší, čili si dovede večer představit i bez něj a my se s přítelem domluvili, že necháme stát auto před barem a domů pojedeme taxíkem. Večer probíhal skvěle, dobře jsme se bavili, a když přišlo na loučení, vypadlo z kamarádky, že šest let neseděla za volantem a tohle bude tedy její „kondiční jízda“. Vyměnili jsme si s přítelem udivené pohledy, mluvící za vše. Obou nám bylo jasné, že by asi bylo jak pro ně oba, tak i pro veškeré lidstvo, pohybující se v této hodině na ulicích, bezpečnější, kdyby i přes čtyři skleničky vína řídil kamarádčin manžel. Doufám, že mají dobré pojištění, pomyslela jsem si pro sebe. Ještě jsme se pokusili namítnout, proč si také nevezmou taxík, ale to bylo mávnutím ruky odčiněno s tím, že to zvládne, a tak jsme se rozloučili ve víře, že to není naposled, co se vidíme.

Druhý den dopoledne jsme jeli před bar vyzvednout naše auto a dost nás udivilo, že na protější straně stojí auto našich přátel. Ihned jsme vytočili jejich číslo, a když to po chvilce kamarádka vzala, vydechli jsme úlevou. „Co dělá váš auťák před barem? Jak jste se dostali domů?“ zeptala jsem se jí. „Tys neviděla ten zadek?“ dostalo se mi, pro mě naprosto nelogické a nic nevysvětlující, odpovědi. O jakém zadku to mluví?? Je pravda, že zadek nemá nejmenší, ale přece by jí neměl vadit při řízení auta… Ale, to už na mě přítel mával a lámal se smíchy. Přiběhl ke mně, vytrhl mi z ruky telefon a očividně pobavený se ptá kamarádky „Máte manželskou smlouvu a povinný ručení?“ To už má zvědavost nevydržela. Co to tu melou o zadku a manželský smlouvě? Šla jsem tedy auto okouknout taky. Zadek automobilu byl pomalu přepůlený, a v něm ukázkově zasazená pouliční lampa. Vypadalo to tak komicky, že jsem šla do kolen.

S přáteli jsme se pak neviděli asi tři měsíce, a když byla jejich manželská krize překonána a zase jsme se všichni sešli, vyprávěla nám kamarádka, že manžel ihned poté, co usedl do sedačky spolujezdce usnul, takže nastartovala a začala couvat z parkoviště ven, a pak prý ji nervovalo to pípání, a že prý bylo čím dál intenzivnější a tak že začala hledat ten manželův mobil, protože ji zajímalo, kdo mu to takhle v noci volá… Dnes prý už ví, že to nebyl mobil, ale signál varující ji před katastrofou. Manžel spal prý první týdny z protestu v obýváku na gauči, prý ho uráží spát vedle někoho, kdo si o něm myslí, že by mohl mít takhle blbý zvonění na mobilu. Museli jsme se smát. Při pohledu z okna, kde stála zaparkovaná jejich kola, náš přítel povídá: „Koupil jsem jí ho k narozeninám, na tom se nedá couvat, tak ty byste tu ráno najít neměli..“

Jak jsem se na tenhle den těšila… Konečně! Venku svítí sluníčko, ptáčci prozpěvují, začíná další krásný letní den. A já mám narozeniny. Na večer je naplánovaná ohromná oslava mých kulatin. Rychle skočím do sprchy, vyčistím si zuby a házím do sebe kávu. Jsem plná očekávání toho, co dnešní den přinese. Zvoní telefon. První gratulant. Rychle se oblékám a ženu se k autu. Musím toho ještě tolik zařídit. Nakoupit pití, večky na chlebíčky, zeleninu, ovoce, upéct nějakou buchtu. Nasedám do auta, a ještě rychle kontroluji doklady. Sakra! Zapomněla jsem doma doklad o povinném ručení. Rychle se pro něj vracím, a už startuju motor. U supermarketu jsem za deset minut. Obchod je narvaný, copak nemají dneska lidi nic jinýho na práci, než blokovat supermarket? Mám přece fofr. Po půlhodince ochod opouštím zavalená igelitkami se vším možným i nemožným. Dobelhávám k autu, nejde odemknout, musím vše odstavit, jedna igelitka praská a pomeranče se mi kutálí po celém parkovišti. Nějaká milá duše, v podobě úžasně vypadajícího mladíka, mi pomáhá vše posbírat a přeje krásný den. V duchu si říkám, proč mi nepadají pomeranče pod auta častěji…

Rozjíždím se a za dalších pár minut už beru po dvou schody, vedoucí ke mně do bytu. Na druhém poschodí praská další igelitka a po schodech se rozkutálí můj nákup. Tak tady s pomocí žádné milé duše nepočítám, bydlí tu jen samí důchodci, kteří vystrčí hlavy ze dveří jen ze zvědavosti, když si vedu pánskou návštěvu. Vše posbírám a nějak se dostávám ke dveřím svého bytu, akorát se chystám odemknout, když za mnou slyším volat souseda, že jsem vytratila doklady. Bože! Já se dneska zblázním. Vracím se o patro níž a sbírám občanku, řidičák, zdravotky a doklad o povinném ručení. Z mého bytu až sem slyším zoufalé zvonění telefonu. Další gratulant. Rychle odemykám a odhazuji potrhané tašky s nákupem. Dobíhám pozdě, dotyčný zavěsil. Nevadí, zavolá znovu. Vrhám se do přípravy slavnostního jídla a pak ještě uklidit byt. Telefon zvoní znovu. „Haló?“ Nic. Co to k čertu má znamenat? „Ty jsi dělala celou noc? Vstávej!“ slyším nějaké hlasy. Že by od sousedů? Asi jo, máme tu slabé stěny. Už aby byl večer. Strašně se těším. Miluju narozeninové oslavy. Dnešní den si užiju, volno, žádný stres v práci, nádhera. Nemůžu si odpustit úsměv. Znovu sprcha, a pak už si oblékám ty nádherné šaty, které mi přítel koupil vloni na dovolené. Má je na mně tak rád. Někdo klepe. Že by první hosté? Otevírám dveře, ale nikdo tam nestojí. Zvonek. Koukám z okna, před barákem také nikoho nevidím. No nic, je ještě čas. S čím mě asi letos přítel překvapí? Mluví pořád o novém autě, jelikož se o jeho pořád dohadujeme. Zavírám oči a chvilku si představuju, jak před domem zastavuje nádherné naleštěné nové auto s ohromnou rudou mašlí. Letím k oknu. Automobilů je tam sice spousta, ale naleštěné žádné, o mašli ani nemluvím.

Aúú!! Něco mě píchá v rameni. Aúú!! Co to je? Snad nebudu nakonec ještě nemocná. Na mé narozeniny! „Prosím tě, vzbuď se!“ Zdá se mi to, nebo na mě někdo mluví. Otevírám oči a dívám se do udivené tváře své kolegyně. Žádné ‘happy birthday’, žádné slavnostní oblečení ani dárečky. Jen kolegové zírající na monitory počítačů a hromada papírů na mém psacím stole. Zvedám hlavu položenou na klávesnici počítače a podívám se z okna. Venku je nevlídno, zima, prší a nejspíš je něco málo nad nulou. Sakra zase jsem propracovala celou noc. Ale byl to krásný sen. Házím drobáky do automatu na kafe a když mi vyjíždí voňavé kapučíno, musím se pousmát. Do narozenin mi sice zbývá půl roku, ale aspoň má přítel čas šetřit na to naleštěné auto s mašlí.

 Nedávno mi jeden můj známý příběh, který mě docela pobavil:

„Slíbili jsme našim dvojčatům výlet do plzeňské zoo. Náš mladší syn s dcerkou nemohly nadšením ani dospat, čímž už celý můj volný den nepříjemně začínal. Syn ještě za šera přilítl do ložnice, za indiánského pokřiku z nás stáhl deku a donutil nás vstát. V kuchyni jsem zapnul mašinu na kafe, protože bez kafe já dobrovolně oči neotvírám. Bum! „Sakra!!“ ulevuju si během nahazování vypadlých pojistek. I dnešní ráno si připomenu, že musíme něco udělat s tou elektrikou, na tohle už fakt nemám nervy. Pohled na našeho staršího pubertálního syna, táhnoucího se ze své nory, otráveného faktem, že i on musí jet s námi, jelikož je to „rodinný výlet“, mi dodává poslední kapku. Necelou hodinu na to už mě manželka s dětmi vystrkují z baráku. Jen tak tak ještě stíhám odložit na botník napůl nevypitý kafe, pak už se zabuchují dveře a stojíme ještě pomalu v šeru před barákem.

 „Tak honem, tatí!!“ křičí děti a buší na dveře garáže, kde máme zaparkovaný náš automobil. Teda vlastně je to spíš plechovka s motorem, ale dokud jede, nemám srdce se jí zbavovat. Ještě napůl spící si ošmatávám kapsy. Do prčic! (tedy můj známý použil na tomto místě jiný výraz, ale ten tu nemůžu použít). Klíče od auta mám v bundě a bundu mám doma. Manželka nervózně protáčí panenkama, což mě ještě víc popudí. „Kruci, kdybych si aspoň mohl v klidu vypít to kafe a oblíct se, tak bych teď měl i klíče!!“ Žádný protikomentář se nedostavil, zřejmě bylo pro tentokrát uznáno, že mám pravdu. To považuji v naší rodině za zřídkakdy se projevující luxus. Nasedáme do auta, venku se začíná rozednívat. Po pár minutách marného snažení se, konečně naskakuje motor a auto-plechovka vyráží směr Plzeň. Jak já to nemusím. Zoo! Fuj! Ten smrad! Ale, co by člověk pro ty děti neudělal. Teda občas…, zase nic se nesmí přehánět. Dnes jedeme do zoologický a pro další dva-tři měsíce mám splněno, snažím se sám sebe uklidnit.

 Po necelé hodince jízdy, se do ticha ozývá dceřin ječivý hlásek oznamující nám, že jsme na místě, a mně se krátce leknutím zatmí před očima. Pomalu se uklidňuju. Ještě, že jsme pojištěni, kdybych to jednou nezvládnul…  Dodnes si na její pískot nemůžu zvyknout. „Mamííí, tátííí, uf me túúú! Budou tam fifáfí?“ informuje se dcerka o stavu žiraf v místní zoo. Že existují i jiná zvířátka až do dnešního dne úspěšně ignoruje. Rozdýchávám šok z leknutí. Proboha, proč to dítě pořád tak ječí?! S těžkým srdcem zaplatím parkovné, které se mi v mých očích mění v obrázek žízeň hasícího pivka s nádhernou pěnou. Olíznu si suché rty a odpouštím si poznámku o, v mých očích, zbytečném vyhazování peněz. To by asi neprošlo, tohoto názoru jsme s nejstarším synem v menšině. Na parkovišti se zdá být vše už teď v ranních sobotních hodinách obsazené. Ještě ani nestojíme, a děti už otevírají zadní dveře auta a postupně padají do jediné, asi 15 cm hluboké louže, nad kterou parkujeme. Mladší syn, reprezentativně oblečený do nových kalhot, si rozmrzele prohlíží svůj károvaný pásek, jedinou část kalhot, která ještě zůstala suchá. Dcerka, která z auta jako syn nevyskočila, ale vypadla, nemá už suchý ani ten pásek. Z béžového kabátku pomalu ztéká tmavá tekutina. Manželka padá do mdlob. Nejstarší syn si, koukajíc na své promočené, drahé nové boty, bručí něco pro sebe jazykem, kterému rozumí jen on a další, pubertou nakažení, jedinci. Nebudu asi daleko od pravdy se svým názorem, že zřejmě pěkně nadává. Nejspíš by si, stejně jako já, dovedl představit lepší plán na volný den, než pobíhat ve zničených, promočených botách mezi smradlavou havětí. 

Po té, co si manželka několika nadávkami směrem k našim promočeným ratolestem ulevuje, a malým, v parfému napuštěným ubrouskem se snaží úplně zbytečně očistit a do původního stavu přivést jejich beznadějně promočené svršky, vyrážíme ke kase. „Projedete se ve vláčku, to se vám bude moooc líbit…,“ snaží se žena rozveselit jejími nadávkami otrávené ratolesti, které se však jen tak koupit nedají. Zaplatíme vstupné, tentokrát už bych za to mohl na pivíčko pozvat i souseda, jak je to drahé. Vstupujeme do areálu zoo s jeho typickým ozónem. Hned po vstupu se mi při pohledu na reklamní tabuli před námi rozcukají koutky úst: „JÍZDNÍ ŘÁD ZOO VLÁČKU….“- „Vlak v zimním období nejezdí…“ Co dodat, máme listopad a zimu docela velkou… Poslední a jediná euforie, jejíž vlastníkem byla až do této doby manželka, se vytrácí. Mlčky se vrháme do jámy lvové.

Opatrně s těmi řečnickými frázemi… Jsme přece jen v zoo. Tak tedy přesněji, vcházíme do pavilonu s opicemi. Zůstávám venku a mávajíc své, ve tmě pavilonu mizející rodince, si zapaluju svou dnes první cigaretu. Po pár čoudech vypadá ten svět hned jinak. I ty opice smrdí míň. Když se rodina vrací, jsou tvářičky mladších dětí veselejší, náš pubertální syn však v opičím ráji ztratil svoji už tak oslabenou chuť do života. Jeho obličej zalila naprostá beznaděj. Manželka si toho zřejmě není vědoma, jelikož pokračujeme k pavilonu medvědů, lvů, tygrů, ptactva a když konečně po poledni obracíme plzeňské zoo svá záda, nesmírně se mi ulevuje. Nasedáme do blátem zastříkaného auta. Chvilku se o mě pokouší nucení zamyslet se nad tím, z čeho je to auto tak zlité, když jediná louže, která je široko daleko vidět, je ta pod naším autem, a to přece celou dobu stálo. Škoda, že u pojištění není i mytí auta…Manželka si znechuceně otírá zablácené boty papírovým kapesníčkem. Obávám se dlouhé a nesmyslné diskuze o tom, jak takhle blbě umím zaparkovat jenom já, na což mě dnes kupodivu žádný kontra nenapadá. Už jen ten fakt, že by dneska mohla mít manželka pravdu, mi kazí i zbytek dne. Že já blb radši nešel do práce. Tam si sedím v autě, nikdo mi do ničeho nemluví, jedu si, kam si jedu a parkuju si, kde chci, aniž by z toho někdo vyvozoval pokřivené závěry o mé dovednosti. Když si večer k jídlu otevírám krásně vychlazené pivko, jsem přinucen si vyslechnout manželčin komentář o tom, že bych místo toho piva měl radši kupovat něco smysluplnějšího, z čeho by měla něco celá rodina. Radši se rychle klidím, než budu přinucen souhlasit s dalším rodinným výletem.“

Tohle podzimní, vlhké počasí nemusím. V pět hodin se setmí a na řadu přichází má fantazie. Denně se snažím vymyslet nějaký plán, nějakou akci, kam se dá jít s dětmi, a když se mi to nepodaří a musíme zůstat doma, fantazii se meze nekladou. Moje hyperaktivní dítě se jen tak s něčím nezabaví, pokud ho něco opravdově nezaujme, je na ránu. Vytahuje z police jednu hračku za druhou. V jednu chvíli se rozhodne pro autíčka, se kterými divoce vrčí, žádné jemné popojíždění u nás neprovozujeme, to by ho nebavilo. Ne, u nás jsou to bouračky, pády aut z gauče, utržené volanty, kola, dvířka… Hned v dalším momentě už vytahuje knížky, samozřejmě ne jednu, ale deset najednou. Ani to ho na dlouho nezabaví.
 
„Podívej, tohle je hezký obrázek, vymalujeme ho?“ snažím se upoutat jeho pozornost omalovánkami. Hm, reakce nic moc. „Začínám tedy vymalovávat sama a předstírám naprostou zaujatost. Po chvíli mě to začíná opravdu bavit. „Koukni, není to krásně vymalovaný? Pojď mi pomoct,“ zkouším to po chvíli, kdy už mě jeho přecházení sem a tam začíná znervózňovat. Bere do ruky rudou pastelku a několika tahy zneškodní můj půlhodinový výtvor. Pokouší se o mě vztek. „Tak s čím si chceš sakra hrát?“ přestávám se ovládat. „Chci si stavět,“ vytahuje z police stavebnici, a musí to být samozřejmě ta úplně dolní. Ta nejspodnější je vždycky ta nejpopulárnější. Proč jednoduše vzít tu, co je nahoře, když to jde složitě a může se přitom deset jiných stavebnic shodit. Ok, třeba si vydrží chvíli stavět. Zvedám se a pomáhám mu vytáhnout lego na dně komínku. Hurá!! Už si stavíme skoro půl hodinky. „Už mě to neba,“ zvedá se syn a vytahuje novou hru. Tentokrát jsou to puzzle. Super! Ty mám ráda i já. Máme jich spoustu, od těch nejjednodušších, s pár dřevěnými skládačkami, až po ty složitější. Puzzlovat mě baví. 

 „Tak fajn, jdeme na to,“ souhlasím. Ale tak jednoduché to není. Nastává dilema, které si vybrat. Co nesnáším je, když vysype osm různých krabic na jednu hromadu a odejde. Já pak večer, místo abych si sedla k televizi, zasednu ke krabicím s puzzlema. Tentokrát si vybral zvířátka na statku. Po tradičním okomentování celého obrázku, letí všechny puzzlíky na koberec a začínáme skládat. Koukám na hodinky. Fajn, brzo je další z dlouhých podzimních večerů za námi a jde se do vany. V dětském pokojíčku to opět vypadá jako po boji a já mám po zbytek večera o zábavu postaráno. Manžel se vrací z práce a vrhá se se synem zatopit naši koupelnu. Po té, co douklidím pokojíček, se pouštím do vytírání a sušení koupelny. Tentokrát si komentář o tom, jestli tohle bylo zase nutné, odpouštím. Manžel se žene se synem do právě uklizeného pokojíčku a jen nechápavě kroutí hlavou nad mou náladou, což mě ještě víc podráždí. Z kuchyně slyším jen, jak se ptá mladého, s čím si chce hrát. „Puzzléé!!“ nadšeně vykřikuje syn, jako by půl odpoledne nic jiného nedělal. Pak už slyším jen komentář manžela, „Proč si s ním občas nesednu a s něčím nehraju…,“ a v dalším momentě známý zvuk pudlíků, dopadajících na podlahu. Ach jo, už aby bylo jaro, pomyslím si v duchu a snažím se nerozčilovat. Je mi jasný, že by se to stejně minulo účinkem. Koncem zimy budou mít mé nervy opět značné trhliny a opět dospěju jako každý rok k názoru, že není nad hezké počasí, kdy se z uklizeného bytu koukám oknem na své chlapy, hrající si venku na písku…

Konečně! Miluju Advent a každý rok se na něj moc těším. Teda, až na ten tradiční předvánoční shon. Čím víc se 24. prosinec blíží, s o to větší hektikou se setkáváte. V metru, na ulicích, a o obchodech ani nemluvě, všude míjíte nervózně pobíhající a vzájemně se strkající lidičky. Tohle nechápu. Já začínám s nákupem dárků už v říjnu a koncem listopadu mám pak klid a bavím se předvánočním stresem mých známých. Začátkem listopadu ozáří náš byt vánoční atmosférou. Ignorujíc manželův protestující pohled, vytáhnu z krabic adventní výzdobu a ještě týž večer by se v našem bytě cítil ‘doma’ i americký Santa Klaus.

Co mě ale zrovna moc nebere, je předvánoční úklid. S tím čekám až do posledního týdne, a pak se do toho pouštím. Celou rodinu vystrkám ven, z předchozích let jsem nastřádala tu zkušenost, že čím méně je manžel během mých úklidů doma, tím dál jsme od rozvodu… Natáhnu si gumové rukavice a dám se do toho. Vloni jsem se málem zbláznila, když mi těsně před vánoci klekl vysavač. Co mě ale rozčílilo ještě víc, byl fakt, že přesně týden před tím skončila jeho záruční doba! Jako naschvál… Ale když pominul první šok a já zavolala manžela zase domů s tím, že letošní úklid sabotoval vysavač, došlo mi, že to v podstatě není vůbec špatný. Stejně jsem s tímhle moderním vysavačem nebyla spokojená a přemýšlela nad koupí nového, tak teď bych si ho mohla přát k Vánocům… 

Jak manžela znám, bude to pro něj spásná idea, každý rok je z vymýšlení dárků pomalu na prášky. A taky, že jo. Vůbec neprotestoval, dokonce jsem si směla vybrat, na cenu nekoukajíc. Vybrala jsem si naprosto úžasný vysavač, tentokrát jsem nedala na výkřiky módy, jako u posledního, žádný vysavač s filtrem už mi domů nesmí… Sice se ušetří za sáčky, ale už Vám neřeknou, že musíte filtr téměř po každém třetím vyluxování vyprat. Takže to nebylo zase tak veliké překvapení, když jsem pod stromečkem, kromě zářícího a tyto Vánoce snad poprvé sebejistého manžela, objevila vysavač a dva balíky náhradních sáčků do něj. Byl to dárek, za který jsem ještě dnes nesmírně vděčná, jelikož s tímhle vysavačem dokonce bez velkého nátlaku přemluvím občas i manžela, aby vyluxoval. Není prostě nad dobrý vysavač!

Když jsem si před asi dvěma lety koupila počítač, moje první bylo, stáhnout si ICQ. Bez toho se přece neobejdu. Někde jsem se tenkrát dočetla, že Češi masově používají ICQ. Jsem přece Češka, tak sem s ním. Je to zdarma a zprostředkovává to bezprostřední kontakt s lidmi. Víc mě v ten moment nezajímalo.
 Ihned po té, co jsem ho měla v počítači, nastaly první problémy. Když nepočítám neustálé výpadky, které byly téměř na denním pořádku, rozčilovalo mě také, že mi tam stále naskakoval. A asi po měsíci mi zaviroval počítač.

ICQ rozděluje veřejnost na ty, co ho milují a na ty, co ho nenávidí. Což jsou jednoznačně ti chytřejší. I já patřím mezi ty, kteří si dokážou život bez něj docela dobře představit.

Po té, co jsem se zbavila virů, zbavila jsem se i ICQ. Jen ze zajímavosti jsem se naklikla na stránky s diskuzemi o tomto programu. Byla jsem šokovaná, s čím lidé souhlasí… Četli jste licenční podmínky ICQ? Ne? Tak to určitě udělejte a budete se divit, s čím souhlasíte. Jen pro představu, tak například mohou být Vaše rozhovory odposlouchávány.  Nedivte se, až si jedno ráno ke kafíčku otevřete Blesk a přečtete si o Vašem včerejším rozhovoru. Myslíte, že to není možné? Je. Dali jste totiž souhlas AOL, že může vaši soukromou konverzaci zveřejnit, otisknout… Kromě toho nefunguje autorizace, a také je to lapač virů a červů. Nezní to zrovna nejlépe, že?

Dnes mám MSN, a jsem naprosto spokojená. Další ze spousty alternativ jsou například AIM nebo Yakoo. Zamyslete se nad tím, proč vlastně ICQ používáte. Je to proto, že ho má i spousta ostatních? Tak poučte i ostatní…

Tak. A je to. Letos dostala i mě… Chřipka!! Sedím doma, teda spíš pololežím na gauči, v puse teploměr, před sebou horký čaj s medem a citronem, na stole mísu ovoce a zeleniny. V uších mi zní matčina slova z mého dětství: „Musíš jíst ovoce a zeleninu, když nebudeš mít dostatek vitamínů, skolí tě kdejaký virus.“ A skolil. A to sním za den určitě pět šest různých druhů ovoce nebo zeleniny. Miluju ovoce. Se zeleninou je to u mě tak nějak podle nálady. Mám ráda vařenou a dušenou, ale na syrovou musím mít vyloženě chuť. Dnes jsem si tedy vsugerovala, že mám chuť na nakrájenou mrkev, rajče a papriky. Vše se na mě usmívá z talíře na stole, spolu s pomeranči, mandarínkami a rudými jablíčky.

 
 Koukám se na televizi, nebo spíš překlikávám z jednoho programu satelitu na druhý, ve snaze najít něco, na co se v tuhle dopolední hodinu dá koukat. Po půl hodině marného hledání otevírám knihu a zkouším se začíst do děje už asi půl roku rozečtené knihy. Klasika. Nemám čas vůbec na nic. Pořád se něco děje a já se nedostanu ani k přečtení knížky. A to je fakt napínavá! Jenže, když má člověk čas vždy jednou do týdne ji otevřít, tak do dalšího otevření zapomene, o čem že to posledně vlastně četl a musí se o pár stránek vrátit a tak se čte kniha půl roku…  Dřív jsem za měsíc přelouskla i 4 dvěstěstránkové knihy, škoda mluvit. No, ale teď ji v pohodě dočtu. Začítám se tedy do děje, pochutnávajíc si na šťavnatém jablíčku. Chuťově nepociťuju žádný velký rozdíl, ať přežvykuju jablko nebo kousek pečeného kuřete. To je snad jediná výhoda toho, když má člověk chřipku. Ušetří za v dnešní době tak předražené jídlo… Vše má stejnou chuť. V půl druhé zvoní telefon. Můj nejdražší se vesele směje nějakému příběhu, který mi vypráví a který mně teda rozhodně nijak zvlášť vtipný nepřipadá. Zřejmě zapomněl, že mám chřipku, na kterou on minulý týden téměř umíral. Neustále jsem poslouchala, ať to nezlehčuju, že taková chřipka dá člověku pěkně zabrat. Nemám já teď právo na trošku toho umírání?? Zřejmě ne, nejsem přece chlap… Po mé neuspokojující reakci na jeho veselý příběh, mi teď povídá o tom, co by rád k večeři. Chraplavým, ale nevzrušeným hlasem mu do sluchátka popíši cestu k nejbližšímu supermarketu, jelikož nevím, jestli si ji od jeho posledního nákupu před několika lety ještě pamatuje, a pro jistotu přidám i otevírací dobu. Pak ho uklidním, že Kuchařku mu připravím, aby při přípravě svého oblíbeného jídla nikde neudělal chybu. Pak se s ním loučím s tím, že si jdu vybrat své právo na trpění. Po několika omluvných „miláčku, já myslel, že už ti bude líp..“ a  „tak já si něco koupím u Itala, Kuchařku hledat nemusíš.. nezlob se..,“ zazní v telefonu tú tú tú. No jo. Chlap. Ještě, že máme vedle bytu „Itala“, toho už pomalu můžeme počítat do rodiny, jak často pro nás vaří. Znovu zvoní telefon. Přítel volá, že se zapomněl zeptat, jestli budu chtít taky něco objednat. „Ne, pro mě ne,“ ujistím ho, a posílám do zeleniny, aby mi doplnil zásoby vitamínů. Koneckonců maminky mívají vždycky pravdu.

Dnes ráno jsem vedla své dítě do mateřské školky. Mladej, jako vždy natěšenej, se vrhl do šatny a začal se převlékat. Vedle nás stála nějaká maminka s její dceruškou Ivetkou a prohlížely si nástěnku plnou nových výtvorů našich ratolestí. “A co jsi malovala ty, kočičko?” zeptala se maminka své dcerky. “Nikde tu není tvoje jméno…” Dcerka jen otráveně ukázala někam neurčitým směrem, a tak se jí paní zeptala znovu, kde že je její výtvor. V tom vešla do šatny paní s chlapečkem a Ivetka na něj nadšeně ukázala. Dopřevlékla jsem svého syna, když v tom ze třídy vyšla paní učitelka, usmála se na chlapečka, který právě dorazil, obrátila se k jeho matce a povídá: “Paní Bláhová, tak koukám, že šel Ondra omýt dobře…,” a vyčítavým pohledem se zaměřila na Ivetku: “Ivetko, a ty už budeš malovat na papír, jako všechny ostatní děti,” To už se začaly maminky dohadovat, jak to, že Ivetka neví, že se nemaluje na obličej svých kamarádů, načež druhá matka prohlásila, že nechápe, proč Ondra držel…

     Než jsem stačila propadnout záchvatu smíchu, vřítil se do šatny dědeček se svým vnoučkem a hrnul se k nástěnce tázajíc se přitom svého vnoučka, kde že je jeho obrázek. “Ááá, tady je napsáno Kubík!! Nóó, krásnej obrázek jsi namaloval…,” rozplýval se dědeček, když ho přerušila nějaká maminka a upozornila ho na to, že jeho vnouček se nejmenuje Kubík, ale Adam, zatvářil se dotčeně a odvedl vnuka do třídy. Pak zavolal na svého pejska “KUBÍÍKU, jdem!!” a odešel.

      Když jsem i já odvedla syna do třídy a vyšla ven před školku, napůl tam klečela, napůl ležela paní na cestě, za ruku se ji snažila zvednout malá holčička, kterou jsem slyšela říkat: „Mami, nemáš nosit tak vysoký podpatky, táta ti to říká pořád!“

     Bylo to opravdu nevšední ráno… Že by se lidé při vstupu do mateřské školky automaticky chovali jako děti???