Je pondělí, a název dne už sám o sobě mluví za vše. Nesnáším pondělky. Neznám nikoho, kdo je z pondělků nadšený. A ten dnešní se zase předvedl.. Nejdřív jsem zaspala a do práce dobíhala bez dechu, aniž bych měla svoji ranní kávu. Kafe po ránu potřebuju, bez něj se polovina buněk v mém těle odmítá probouzet a fungovat. Mé první kroky tedy vedly k automatu na kafe. Ve snaze probrat své spící údy jsem ho do sebe tak rychle hodila, že jsem si totálně opařila rty a se sykotem usedla nad stohy nedodělané práce z minulého týdne. Ach jo. Tak do toho. Už jen pět pracovních dnů a bude zase víkend.. Kupodivu mě toto zjištění nijak obzvlášť nepovzbudilo.
 
Domů jsem dorazila k večeru totálně vyčerpaná. Teď před koncem roku máme frmol. Otevřela jsem dveře bytu a slyšela hrát televizi. „Ahoj zlato,“ ozvalo se z obýváku. „Co bude k večeři? Mám už docela hlad…“ Odhodila jsem do kouta aktovku s prací,  kterou jsem si přinesla domů a která musí být zítra hotová, což znamená prosedět nad tím celou noc a ignorujíc přítelův dotaz, došourala se do kuchyně. Otevřela lednici, ale rychle ji zase zavřela, jelikož zela prázdnotou. „Tys nedošel na nákup? Já byla doteď v práci, myslela jsem, že nakoupíš,“ prohodila jsem mírně vytočená směrem k němu. Dodatek o tom, že mohl třeba i něco uvařit a čekat na mě u prostřeného stolu s voňavou večeří, jsem si nechala pro sebe. Ono na něj ještě dojde, podle toho, jak se tenhle večer začíná vyvíjet. „Musel jsem něco shánět, nedostal jsem se do potravin. Prolítal jsem asi tři krámy, než jsem sehnal, co jsem hledal,“ odpověděl mi přítel, aniž by zvedl oči od televizní obrazovky. Strašně by mě zajímalo, co tak strašně důležitého sháněl, že nemohl nakoupit něco k jídlu, ale neměla jsem sílu, začít se hádat.

Sebrala jsem ze země aktovku a odešla do pracovny. „Dojedu pro pizzy,“ zaslechla jsem z chodby a než jsem stihla reagovat, zmizel za zabouchlými dveřmi. Ani on pondělky nemusí. S povzdechem jsem ze sebe stáhla rolák a otevřela skříň, abych si vzala něco pohodlného. Přede mnou se objevila velká krabice. Zvědavost mi nedala. Vytáhla jsem ji a nevěřila vlastním očím. Blue ray přehrávač… Ten se snad zbláznil. Musela jsem si sednout na židli. Máme teprve rok staré DVD a on koupí blue ray přehrávač. To už ho od té televize nedostanu vůbec. Natáhla jsem na sebe volné tríčo a přemýšlela, jak mám teď reagovat. Dělat, že o ničem nevím, nebo ho mám oslovit? Slyšela jsem klíč v zámku a pizza provoněla celý byt. Měla jsem takový hlad, že mě přepadla vlna vděčnosti a pro tu chvíli jsem na výčitky zapomněla. Po pár soustech, když se můj žaludek trochu uklidnil, jsem se neudržela a zeptala se, co že to celé odpoledne tak sháněl, že neměl ani čas dojít na nákup. Přítel se jen usmál. „To se neprozradím. To je překvapení.“ No, to teda je…, pomyslela jsem si v duchu. „Kupoval jsem ti dárek k Vánocům, to budeš koukat,“ dolehla ke mně přítelova slova zrovna v okamžiku, kdy jsem se nadechla, že mu to pěkně vytmavím. Nechápavě jsem otevřela pusu. To je dárek k Vánocům… Nejpozději od dneška vím, že můj přítel není ledacos, ale rozhodně je vychytralý. Koupí mi k Vánocům blue ray přehrávač, o kterém už sám  jakou dobu mluví a mně tím vezme vítr z plachet. Ani pořádně vynadat mu teď nemůžu. No, ale ještě mám čas vymyslet nějaký zajímavý dárek jemu…, tohle mu jen tak neprojde!

Minulý týden u nás zazvonila policie… Strašně jsem se lekla, že se něco stalo manželovi nebo nějakému příbuznému. Šlo o sousedovic syna, který to odpoledne boural na motorce. Má prý slabší otřes mozku, ale muž, kterého s motorkou srazil, padl tak nešťastně, že má kromě spousty odřenin ještě i zlomenou ruku. Motorka i kolo sraženého muže to prý odnesly totálně . Řekla jsem jim, že se sousedi většinou vrací až večer z práce a páni odkráčeli.

Sousedku jsem potkala druhý den. Byla pobledlá a celá zničená mi vyprávěla, že syn boural, a že byla celou dobu proti tomu, aby mu manžel tu motorku kupoval, že je syn na takové věci ještě moc nerozumný a jak prý je dobře, že měli uzavřené povinné ručení i havarijní pojištění. Pak se rozbrečela, že prý pospíchala na to, pojistku co nejrychleji uzavřít, a že prý, kdyby ji neměl, nemohl by býval na motorce vyjet a ta strašná nehoda se vůbec nemusela stát. Byla tak zmatená, zřejmě také ještě v šoku, že pletla páté přes deváté. Uklidnila jsem ji, že rozhodně jednala správně, když stála na tom, aby se syn náležitě pojistil a hlavně uzavřel i povinné ručení, koneckonců by měl teď velký problém, kdyby ho neměl. Dovedla jsem ji ke dveřím jejího bytu, ale byla tak rozklepaná, že nemohla najít klíče a tak jsem ji vzala k sobě. Usadila jsem ji ke stolu a uvařila nám kafe. Vyprávěla mi, že se s manželem ještě málem pohádali, když se dohadovali, u jaké banky povinné ručení uzavřít. Manžel byl prý pro Wüstenrot, ale ona si prosadila Alianz pojišťovnu a.s., kterou jí poradil její bratr, tam prý nabízejí vyšší limit plnění, jak za škody na věci a ušlý zisk, tak i za škody na zdraví, a sice až 100 milionů. Přičemž u Wüstenrot je to jen do maximálně 70 milionů. Sice tomu vůbec nerozumím, ale souhlasně jsem kývala hlavou, jen aby ji nic znovu nerozčílilo. Po půl hodince se uklidnila natolik, že se jí podařilo najít klíče od svého bytu. Poděkovala mi a rozloučila se s tím, že mi dá vědět, jak to vše dopadne.

Když večer přišel manžel domů z práce, ihned jsem na něj vysypala asi deset otázek, co se pojištění našeho auta týče. Nechápavě na mě zůstal koukat. „Co blbneš? Nikdy tě nic takového nezajímalo. Doteď ti stačilo vědět, že má auto čtyři kola a zpětný zrcádko..“. Zamyslela jsem se nad tím. Ano, měl pravdu. Autem sice jezdím, ale jelikož vím, jak je manžel zodpovědný a jak se o auto stará, ani mě nenapadlo pochybovat, že bysme neměli uzavřené pojištění a povinné ručení.. Vytáhl veškeré podklady a vše mi vysvětlil. Dnes už vím, kde, do jaké výše škod, na co, a proti čemu všemu máme auto pojištěné a že jsme dokonce jako bonusy dostali ještě i jistá připojištění, jako například na přední sklo, na zavazadla a na zdraví spolujezdců. To se mi to teď ale klidněji jezdí…

Minulý týden přišel manžel domů a u večeře mi mezi řečí oznámil, že si na příští pátek nemám nic plánovat, že jsme pozvaní na tradiční firemní večeři, která se koná koncem každého roku a při které se sejdou téměř všichni zaměstnanci firmy, u které manžel pracuje. Spolu s jejich partnery a u jídla, které bývá vynikající, se diskutuje o úspěších i nezdarech firmy v posledním roce. Je to něco, jako dětská vánoční besídka. Alespoň já to tak vidím… Velký rozdíl v tom není. Šéf všechny veledůležitě přivítá, nabídne každému skleničku oblíbeného nápoje a nejpozději po třetí skleničce mu už nikdo nevěnuje pozornost, ze zaměstnanců opadne nervozita, manželky vytáhnou fota svých ratolestí a manželé svých aut, a každý se rozrušeně o něčem baví, jen s prací to nemá nic společného.

Odkývla jsem tedy, jelikož můj pokus, vykroutit se z toho, se už dvakrát nevydařil a tak mi bylo jasné, že nemá smysl, to zkoušet potřetí.

Tentokrát však vše probíhalo jinak. Šéf nás mile uvítal a každému nabídl něco k pití. Od kávy, čaje, přes limonády až po alkoholické nápoje, bylo tu vše, koneckonců jako každý rok. Hned po vstupu do místnosti jsem si všimla, že na stěně visí ohromné plátno. Ó jé, pomyslela jsem si… Doufám, že toho pití mají dost. Každoročně proběhne kratší či delší přednáška o práci firmy, teď však to vypadá, že ta bude letos doplněna o promítnutí nějakého filmíčku.. Nenápadně jsem se rozhlédla. A vida. Naproti plátnu, na druhé stěně se na přidělaném držadle v celé své kráse leskl zřejmě fungl nový LCD projektor. Neznatelně jsem do manžela ťukla. Když si všiml plátna, otráveně šmátl po nabízeném pivě. Jeho nadšení, pro večírky podobného typu, bylo nepřehlédnutelné.
  
Po pár úvodních slovech jsme byli usazeny ke stolům, kde stály fůry jídla, od všeho něco. O manželovu šéfíkovi se rozhodně nedá říct, že by byl skrblík. Když mu o něco jde, nešetří jeho firma na ničem.  Po občerstvení, při kterém se debatovalo o všem možném, šéf zaklepal slavnostně na skleničku, čímž si získal náležitou pozornost. Vše ztichlo. Náš pan hostitel přešel k LCD projektoru a místnost se ponořila do tmy. Veškeré zraky se upnuly na plátno, kde se objevily obrázky. Musím říct, že film, týkající se toho, co firma tento rok dokázala a co má ještě před sebou, na mě dost zapůsobil. Vím, že manžel dělá důležitou práci, také mi to obden nezapomene pěkně naservírovat, ale vidět výsledky jeho práce a práce jeho kolegů v této formě, je něco úplně jiného. Po hodince, když dokument skončil a v sále se zase rozsvítilo, jsme znovu vyzváni k novému přípitku. V místnosti se to rozbzučelo, jako ve včelím úle.Všichni nadšeně debatovali o tom, co právě viděli. Musela jsem se usmát. Manželův šéf přece jen ví, co dělá. Zřejmě si z předešlých několika večírků vzal ponaučení a pořízením LCD projektoru si získal pozornost. Až do konce večera se veškeré rozhovory opravdu více méně točily  kolem témat týkajících se zaměření firmy.Žádná fota dětí, ani rozhovory o problémech ve školách se nekonaly. Musela jsem uznat, že to byl dobrý tah, i když mě to, při zahlédnutí plátna na začátku večera, ani nenapadlo.

Počítač má čím dál více rodin a pro stále více lidí se stal něčím neodmyslitelným a k životu nezbytným. V dnešní době není problémem usednout k počítači a z pohodlí domova si nakoupit od oblečení, přes elektroniku, a dárky všeho druhu pro sebe i své blízké, až po uzavření různých smluv.
 
Poslední dobou také přibývá lidí, a já osobně jich znám hned několik, kteří si tímto způsobem uzavírají povinné ručení. Uzavření povinného ručení online má několik výhod. Nejen, že je to daleko rychlejší a pohodlnější způsob, než v klasických kamenných bankách, ale ještě ušetříte, jelikož platíte pouze sjednání pojištění a často banky nabízejí různé procentuální slevy.

Potřebujete k tomu technický průkaz vozidla nebo alespoň Osvědčení o registraci vozidla, tzv. „malý technický průkaz“, a pokud jste v minulosti už povinné ručení měli, pak i doklad o tomto pojištění (popřípadě alespoň zelenou kartu). Když máte toto vše pohromadě, vyplníte údaje, podle kterých pak bude stanovena nejvýhodnější sazba. Pak si vyberete pro Vás nejvýhodnější nabídku u příslušné pojišťovny. Zde berte v úvahu cenu, rozsah pojistného krytí, které potřebujete a případně i doplňkové připojištění.

Pokud jste pojištěni u pojišťovny, se kterou nejste spokojeni a chcete přejít k jiné pojišťovně, zašlete nejpozději 6 týdnů před koncem pojistného období (tzn. Datem tzv. Výroční smlouvy) Vaši výpověď. Ukončit smlouvu můžete i v případě, že Vám například pojišťovna zvýší pojistné a Vy s tímto nesouhlasíte. Musíte však zaslat výpověď písemně do 1 měsíce od obdržení zvýšení pojistného.

Než uzavřete jakékoliv pojištění, vždy si vše dobře promyslete a porovnejte vždy několik produktů. Každá banka nabízí jiné výhody a tak je na Vás si vybrat, co Vám bude nejlépe vyhovovat.

Letos jsme si s přítelem konečně koupili nové auto. Jemu se tím splnil dávný sen. Aut už měl několik, ale fungl nové přímo z fabriky je to první.
 
Připravoval se na něj pomalu jako na narození dítěte. Hned, když jsme se před rokem shodli na tom, že si ho koupíme, a já nebyla ihned toho názoru, že ho potřebujeme, chvíli mu trvalo, než i já souhlasila, jsme se začali v kruhu našich přátel zajímat o to, kde a u koho mají uzavřené pojištění. Nové auto je přece jen nové auto a mělo by být spolehlivě pojištěné…

Téměř většina našich známých si uzavřela povinné ručení přes internet. Příteli, skeptikovi od narození, se to nejdřív nezdálo. „Nemám v to důvěru,“ opakoval neustále. Jeho největší strach spočíval v tom, svěřit provozovateli serveru svoje údaje, které jsou pro výpočet pojistného a pro sazbu pojištění povinného ručení nezbytné. Nakonec ho uklidnilo, když se lépe informoval. Provozovatel serveru smí s údaji nakládat jen za účelem sjednání povinného ručení a spousta zodpovědných portálů nabízí expresivní zaslání smlouvy a osobní schůzku s následným podpisem smlouvy  a nebo také zaslání zelené karty, což znamená, že by se svým novým zlatíčkem mohl ihned vyjet na výlet, ještě než bude mít smlouvu v rukou.  Nakonec  tedy musel uznat, že to zní naprosto seriózně a strach z toho, že po odeslání údajů nebude mít v rukou žádný doklad o tom, že smlouvu dostane, se vytratil.

Nyní už půl roku jezdíme dokonce i s připojištěnými skly a zavazadly, jelikož nám námi vybraný portál nabídl i připojištění  vozidla, které se vztahovalo na skla a zavazadla, nacházející se v autě…

Jsme natolik spokojeni, že si přítel před dvěma měsíci touto cestou pojistil i motorku.

Vše se musí jednou zkusit poprvé. My jsme každopádně moc spokojeni ale doufáme, že i přes veškerá pojištění, budeme jezdit bez nehod.

Koukám se otráveně na hodinky. Teprve 17 hodin. Ach jo! Venku je zima a prší. Snažím se odolávat znuděnému pohledu svého dítěte. Sedí naproti mně a tváří se, jako bych snad já mohla za to nudné odpoledne. „Mamí, co budeme dělat?“ ptá se mě dneska už asi potřetí. Až doteď se mi pokaždé podařilo něco vymyslet, co nás aspoň na hodinku zaměstnalo. Ale začíná mi docházet fantazie. Manžel volal z práce, kde prý zrovna vládne stres a přál nám krásné klidné odpoledne a ať si ho užijeme.. Kdyby věděl, co bych v momentě dala za menší stresík v dobře placené práci! Tady mi za chvíli stres začne taky, ale pochybuju, že mi ho někdo dobře zaplatí…

Zoufale se podívám na svého syna. Bradičku opřenou o kolínka, pusinu demonstrativně staženou do úzké čárečky. To znám. Nastala chvíle, kdy to začínám vzdávat, čímž se blíží moment jeho známé výhry. Vím přesně, co chce, ale přece se nemůže dívat celé dny na pohádky! Podívá se na mě a jeho očíčka se rozzáří. Vycítil, že má skoro vyhráno. Je to přece jen moje dítě a vidí do mě… S jásotem se rozbíhá k DVD rekordéru. Ne! Takhle snadný mu to neudělám! Příště by si myslel, jak jednoduchý je dostat mámu, tam, kde ji chci mít.. Stačí, když se mámě třikrát řekne, „co budeme dělat?“ smutně se koukne na DVD přehrávač poté, co máma opakovaně odmítne pustit pohádku, a není špatné, když k tomu venku i sprchne a máma zaručeně povolí, i přes její „na televizi se smí dívat jen půl, až maximálně hodinku denně…“ Tak to teda ne.

Přitahuje si stoličku, aby si vybral pohádku ze štáplu DVDček. Musím se pro sebe pousmát. Jak jsou ta děcka vychytralá… Otáčí se a vítězoslavně se na mě usmívá. Podléhám mu. A on to ví!! Je to prostě syn svého otce. Těmhle úsměvům mých dvou chlapů prostě dlouho odolávat neumím. „Dobře, ale nejdřív si pojď uklidit rozehranou hru a autíčka do polic. Pak si můžeš pustit pohádku,“ snažím se, aby to znělo autoritativně, a ne po porážce, která to jednoznačně je… Syn ke mně letí, objímá mě. „Už uklízím, mamíí, vidíš?“ hlásí a vrhá se do úklidu svých hraček. Taková radost. Ještě, že ten DVD rekordér máme. Díky němu jsme překonali bez stresu už hodně stresem zavánějících odpolední. Tak rychle uklizeno mívá vždycky jen, když se chystá jít koukat na pohádku. Zapínám DVD rekordér a s povzdechem si jdu postavit na kafe. Ještě se otáčím a dívám se na rozzářený obličejíček mého chlapečka, hypnotizujícího televizní obrazovku.

Zítra má prý zase pršet, asi zavolám manželovi, aby cestou z práce domů došel koupit nějaké nové pohádky na DVD, ono jistota je jistota.

Jako každým rokem jsem si i letos na první adventní víkend naplánovala předvánoční generální úklid. Tentokrát jsem se ale rozhodla i pro vyklizení sklepa, jelikož to odstrkuju už několik měsíců a sklep už praská ve švech. Navlékla jsem si tedy gumové rukavice, vzala smeták, lopatku a samozřejmě můj, při práci nezbytný, radiomagnetofon a vyrazila do sklepa.

 Když jsem odemkla zámek na sklepních dveřích, vyvalila se na mě hromada prázdných krabic. „Sakra!“ ulevila jsem si a odhodila krabice, abych mohla vejít do našeho sklepního prostoru. Ten strašnej binec! Do čeho jsem se to pustila. Začalo mě přepadat pokušení naházet krabice zpátky a rychle odsud odejít. Ale překonala jsem sama sebe.

Zapla jsem rádio tak nahlas, že jsem se obávala, že ho uslyší až v bytě nade mnou. To bylo možné samozřejmě jen díky tomu, že přítel nepovolil, dokud nesehnal rádio nejen na síťový provoz, ale samozřejmě i na baterie a než se pro koupi definitivně rozhodl, porovnal asi deset radiomagnetofonů, co se nejlepší kvality zvuku týče. Nad mým názorem, že hlavně, že bude hrát, jen opovržlivě protočil panenky a rozčíleně mi vysvětlil, jak důležité jsou výrazné basy a  čisté vokály.. Pro mě měl magneťák splňovat jen úlohu převozu na pár dní na chatu nebo snadného přenosu na deku k vodě. V obýváku máme super moderní hifi věž, ale její asi jedinou nevýhodou je, že na rozdíl od magneťáku je nemožné si ji vzít s sebou na deku…

No, a teď se můžu pustit  do vyklízení. Nebylo to nic složitého. Do největší krabice, která na mě spolu s dalšími při vstupu do sklepa spadla, jsem naházela téměř vše, co tu postávalo a odtáhla to před vchod sklepa s tím, že co si lidi nerozeberou, to přítel druhý den vyveze na skládku. Byla tam spousta funkčních věcí, kávovar, starý, ale stále funkční kuchyňský mixér, fén na vlasy, no prostě od všeho něco… S příjemným pocitem jsem opustila skoro prázdný sklep a vrátila se do bytu, kde jsem s nabytým elánem v úklidu pokračovala.

Druhý den ráno, když jsem odcházela na nákup a procházela kolem téměř vyprázdněné krabice, jsem se musela pousmát. No vida, a je to. Dva dny na to jsme s přítelem na chodbě potkali našeho souseda, který se nás nadšeně ptal, jestli nevíme, kdo tam vyhodil tu krabici plnou super věcí… Přítel, který se za tu naši skládku očividně styděl, povídá, že nevíme. Soused se tedy rozloučil a ještě s úsměvem za námi volal, že tam objevil naprosto úžasný radiomagnetofon, kdo prý tohle mohl vyhodit, to mu nejde do hlavy. Zatmělo se mi před očima a snažila jsem se vyhnout pohledem přítelovu vzteky bobtnajícímu obličeji. „Proč jsi taky musel říkat, že nevíš, kdo to tam dal?!“ vyštěkla jsem na něj, než stihl promluvit, první, co mě napadlo. Nejlepší sebeobrana je přece jen útok… “Teď už si o vrácení našeho rádia říct nemůžem!“ dokončila jsem svůj proslov a demonstrativně se sebrala k odchodu. Samozřejmě mě to mrzelo, představa, jak ležím v létě u vody bez rádia se mi vůbec nelíbila. A představa, jak si soused odváží náš magneťák na chalupu, se mi líbila ještě míň. Ale stalo se…

„Nazdar holky!“ vešla kolegyně ráno celá rozzářená do kanceláře, mávajíc nějakými deskami v ruce a s nakažlivým úsměvem od ucha k uchu. „Co se děje? Zdědila jsi milion?“ zeptala jsem se jí, nechápajíc důvod její nezvykle dobré nálady. „Ne, to ne, ale vyhraju ho!“ vykřikla. Odhodila kabát na věšák a během chvilky byla u mě. Na mém stole přistál dvojlist papíru s nápisem ‘Osobní horoskop’. „Čti!“ poručila mi, poklepávajíc ukazováčkem na papír, ležící přede mnou. „Stojí tu černé na bílém, že tentokrát vyhraju!“ Rychle jsem přelouskla pár řádků. Opravdu to tam stálo. „Doufám, že na mě budeš myslet,“ dodala jsem a s úšklebkem jí vrátila desky. „Jo, samozřejmě s tím tady pak seknu a ty můžeš převzít moje místo,“ uzemnila mě a odebrala se ke svému stolu. „Jestli chceš, dám ti kontakt na toho astrologa, on ti sestaví tvůj horoskop,“ dodala, když usedla na své šéfsekretářské křeslo. Vrtalo mi to celý den hlavou…

O polední přestávce jsme se sešly u automatu na kafe. Zvědavost mi nedala a tak jsem se jí zeptala, co ještě na ni čeká. „Je toho spousta. Tak například mě přítel požádá o ruku,“ vysvětlovala, posrkávajíc přitom horké kafe. Málem jsem se zakuckala. „Jaký přítel? Ty jsi přece dávno vdaná??“ zůstala jsem na ni zírat. Dál v klidu popíjela svoje kavčo. Po chvíli zvedla hlavu a povídá: „No, tak si holt nějakého toho přítele budu muset najít, jinak by to tu nepsali, ne?“ dostalo se mi nelogické odpovědi. Celý den mi to leželo v hlavě. Co když o něco přicházím? Co když na mě třeba taky někde čeká nějaká výhra a já o ní nevím? Ještě před odchodem z práce jsem byla definitivně rozhodnutá, že si nechám sestavit i svůj osobní horoskop a řekla si o kontakt. „Já ho teda nepotřebovala, ale když budeš chtít, udělá ti i partnerský horoskop,“ vysvětlila mi kolegyně a na kousek papíru naškrábala telefonní číslo. Hm, ten by sis asi měla nechat sestavit spíš ty. Když si někdo, kdo je dva roky vdaný chce hledat přítele, nevypadá to zrovna na největší trefu, pomyslela jsem si, ale nekomentovala to. Poděkovala jsem jí a odešla domů. Pár dnů na to jsem našla ráno v kanceláři do sebe zabranou a zamyšlenou kolegyni, ťukajíc nepřítomně do klávesnice. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji. Chvíli trvalo, než odpověděla. „Vyhrála jsem auto,“ řekla a povzdechla si. „No a proč tu sedíš, jako by ti to vzalo vítr z plachet?“ nechápala jsem její špatnou náladu. „Manžel si našel jinou,“ řekla a konečně zvedla oči od počítače. „Cože? Jak ti to mohl udělat?“ Přišlo mi jí strašně líto. „Prý jsem pořád v práci, a skoro se nevidíme a prostě se zamiloval do jiné.“ Celý měsíc s ní pak nic nebylo. Chodila jako bez duše. Ráno přišla do práce a pozdě odpoledne odcházela. Asi čtvrt roku na to, se jí nálada začala zlepšovat a jednoho dne nám oznámila, že se s někým báječným seznámila a že už nehodlá dělat tu samou chybu, jako předtím. „Už nebudu sedět celé dny v práci, budu se víc věnovat vztahu, a hlavně jsem si ihned nechala udělat partnerský horoskop. Ono na tom totiž něco je…“

Musela jsem jí dát za pravdu. V mém osobním horoskopu, obsahujícím právě tři A4 stránky, nic o žádné výhře nestálo a také jsem dosud nic nevyhrála. Co se ale našeho partnerského horoskopu týče, ten už je turbulentnější, zhltl celých 12 stran a dost vystihuje náš vztah.

Nevím, jestli bych se horoskopy vyloženě řídila, to asi ne, ale musím přiznat, že v určitých věcech a rozhodnutích mi svým způsobem pomohly, i když bych tomu nikdy nevěřila.

Byla jsem na konci svého těhotenství, a bylo dva dny před termínem mého porodu, když jsme si s přítelem, nutno podotknout, že je to Němec, vyrazili na výlet do Plzně nakoupit ještě pár drobnůstek. Měli jsme dobrou náladu, na naše miminko jsme se moc těšili a měli vybranou dobrou porodnici kousek od mého rodného města. Někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne mne jemně píchlo v podbřišku. Deset minut poté už to bylo trochu větší píchnutí a za půl hodinky mi bylo jasné, že jsou to předporodní stahy. Nervózně jsem mé drahé polovičce v jeho mateřštině oznámila, že začínám rodit. Snažila jsem se to říci co možná nejklidněji, jelikož vím z vyprávění kamarádek, jak jejich polovičky v takovýchto situacích reagovaly. Zbledl a skoro mi vynadal, co blbnu, teď a tady v Plzni!! Snažila jsem se mu klidně vysvětlit, že jsem si to nevybrala, že je to jeho potomek, komu se tady a právě teď zachtělo přijít na svět… Rychle jsme doběhli k autu, a jelikož jsme neměli nejmenší ponětí, kde je jaká nemocnice, bloudili nějakou dobu po Plzni, než nás napadlo se zeptat kolemjdoucích. Když jsme dorazili k nemocnici, už jsem to začínala vidět bledě. Stále jsem doufala, že je to jen planý poplach, a že mne místní gynekolog pošle domů s tím, že máme ještě čas… Ale bolesti začínaly být nesnesitelné.

Ve vrátnici nemocnice nám bylo oznámeno, že je porodnice naprosto plná, že v tomto bouřkovém období se rodí jako na běžícím pásu a ať to zkusíme v druhé nemocnici, tam nás snad vezmou. Další poklus k autu jsem už snášela o dost obtížněji. Na mém příteli bylo vidět, jak ho opouští optimismus a na čele mu začala vynikat dost veliká vráska. Dosud jsem ho tak zoufalého neviděla. Dojeli jsme k další porodnici, kde nám na vrátnici řekli, kde máme zazvonit a vyčkat příchodu sestřičky. To jsme tedy udělali. Nic se však nedělo, a ani po druhém zazvonění jsme se příchodu žádné sestřičky nedočkali. Až napotřetí se konečně otevřely dveře a objevila se očividně nervózní sestřička středního věku, která na nás houkla, co potřebujeme… Nebylo mi jasné,jestli nepochopila, že ten sud, který sebou vláčím, není nafukovací balon, ale těhotenské bříško, chystající se vstoupit do finále.

“Dobrý den, sestři, potřebovala bych prohlédnout, nejsme odsud a mám dojem, že začínám rodit…,” vysoukala jsem ze sebe mezi stále intenzivnějšími stahy. Sestřička mne nervózně zkoukla od hlavy k patě, pak se chvíli zastavila pohledem na mém příteli, otci našeho, na svět se hrnoucího, potomka. Ten se přiblble usmíval, jelikož v tom stresu samozřejmě zapomněl i to málo, co česky rozumí a v tváři měl momentálně výraz totálního blba. “Kdy máte termín?!” zeptala se ho sestřička, nespouštějíc z něj oči. Výraz blba mu začal z tváře mizet a vystřídal ho výraz zoufalství. “On Vám nerozumí, je to cizinec,” vyhekla jsem už skoro v kolenou, ve snaze ujasnit situaci. “Tak pojďte dovnitř a počkejte, pošlu Vám sem doktora,” řekla milosrdně sestřička a vpustila nás dovnitř. Sotva jsem dosedla na křeslo, bylo po stazích. Najednou, jako by se celou dobu nic nedělo. Doktor přišel, prohlédl mě a oznámil mi, že to má ještě čas, a že tu mají plno, ať jedem domů, že to dnes nebude… Přítel, očividně klidnější, mi pomohl z křesla, znovu jsme doběhli do auta a razili směr domů. Hodinku na to, kousek od našeho města byly stahy zpátky a s nimi praskla plodová voda. Na obličeji mého miláčka se objevil další nový výraz, a sice výraz neskutečné znechucenosti nad tím, jak mu ruinuji jeho krásné BMW… Nic však nekomentoval a zeptal se mě, jestli by nebylo lepší jet do naší porodnice, která už nebyla daleko. Jen jsem kývla.

Na místě se mne ihned ujala moc milá sestřička, připravila mne, přítel jen zmateně přihlížel dění a sem tam se zeptal, jak mi je… “Bolí to, rodím nám syna…,” odsekla jsem mu v návalu další bolesti. Přítel byl bílý jak stěna. Po čtyřech hodinách bolestí, kdy mne přítel nervózně, ale vytrvale hladil po hlavě, jsem rozčíleně ječela na sestru, která zrovna asistovala u porodu ve vedlejší místnosti, ať mi ihned dá něco proti té bolesti. Ta přilítla, nechápavě se na mne podívala a mně došlo, že na ni řvu německy. Koktavou angličtinou mi zmatená sestřička povídá, že mi nerozumí, že tak maximálně anglicky… Napadlo mne, že by bylo dobré zkusit to zase rodnou češtinou, ale to už se porod rozjel na plné obrátky. Přítel si začal otírat pot z čela a mě začaly přepadat obavy, jestli to zvládne…

Necelou hodinku na to se naše malinká radost narodila a otec, hrdý a posilněný pohledem na svého syna mi řekl, že to byl úžasný zážitek, na který do konce života nezapomene.

Já určitě taky ne a budiž nastávajícím maminkám tento příběh pomocný při rozhodování, zda budoucího otce vzít nebo nevzít s sebou k porodu…

Konečně se mi podařilo přemluvit přítele, že si koupíme nový lustr. Ten, co máme, se mi už delší dobu nelíbí a v obchodě s elektrem jsem viděla jeden naprosto úžasnej, cenově však náročnější, proto jsem k tomu potřebovala zpracovat i přítele. Nebylo to jednoduché, ale vzhledem k tomu, že si už delší dobu chce koupit novou LCD televizi, která zase přijde zbytečná mně, musel nakonec souhlasit. Bylo to jeden večer, kdy si přítel zapnul televizi, a vzhledem k digitalizaci nám nešla ČT2. Z kuchyně, kde jsem připravovala večeři, jsem ho slyšela nadávat. Po chvíli zavolal: „Vyhrála jsi, zítra si můžeš vybrat ten lustr!“ Nejdřív jsem nechápala, čemu vděčím za takovou změnu názoru… „Půjdeme i pro novou televizi…,“ dodal a já pochopila. Vítězoslavně jsem se sama pro sebe usmála. S tímhle kompromisem můžu žít.

Hned druhý den jsme vyrazili do obchodu Elektro u nás ve městě, okouknout nabídku. Když jsme vešli, cítila jsem se jak v ráji lamp a lustrů. Ale byl to i ráj fanoušků plazmových a LCD televizí. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Taková kvanta lamp. Jak si tu má člověk vybrat? Přítel mě však rychle vrátil zpátky na zem: “Tu nejlevnější berem…,“ Čímž mi výběr usnadnil. Naštěstí se mi nejvíc líbila jedna, která nebyla z těch nejdražších. „Doufám, že s tou televizí to taky finančně nepřeženeš,“ neodpustila jsem si mu to vrátit, čímž bylo v podstatě rozhodnuto, zda plazmu nebo LCD televizi. Plazmová televize byla automaticky ze hry, proto se vrhl mezi LCDéčka. Další problém bude, kam ji doma dát, ale s tím se teď nebudu zabývat. Kamarádka ji má na stropě v ložnici, protože se jim do obývací stěny nevešla. Když jsem k ní poprvé přišla, divila jsem se, jak může žít bez televize, protože mě samozřejmě nenapadlo hledat ji na stropě… Někam už ji dáme, pomyslela jsem si a pevně tiskla svoji vysněnou lampu.

Úzkostlivě jsem sledovala přítele, jak se přibližuje k  LCD telce Panasonic, u níž cedulka hlásala nepřehlédnutelnými písmenky, „Úhlopříčka 94 cm“. I z dálky však nebylo možné přehlédnout ani cenu. 38.000,- Kč!!! V duchu jsem se modlila, aby to nemyslel vážně. Začala jsem horlivě přemýšlet, jak mu tenhle bláznivý nápad vymluvit, když se po pěti minutách, které mi přišly jako věčnost, přesunul k  LCD televizoru Panasonic TX-32 LXD 80F za 15.000,- Kč, a já si oddychla. “Úhlopříčka je jen 82 cm,“ stěžoval si cestou domů. Nechápavě jsem se na něj podívala. Naše stará televize nemá obrazovku o moc větší, než je monitor jeho notebooku, a jemu je úhlopříčka 82 cm malá!! Zřejmě si mé mlčení vysvětlil správně, protože už nic neřekl. Další den jsme naše dva nové přírůstky vyzvedli a musím uznat, že jsme vybrali dobře. Je to skvělá dvojka…