Jelikož mám doma školáka, vstávám tak, abych stihla nachystat snídani, svačinu do školy a čisté oblečení dřív, než jej musím vzbudit. Jakmile se rozezní pípání na telefonu, jdu syna probudit. Nevstává pouze on, ale i naše 19 měsíční holčička. A to teprve začíná kolotoč!

První přichází na řadu přebalení plenky a taky pobíhání po domě, jak se snaží napodobit brášku, když se umývá, obléká, snídá, čistí zuby, balí svačinu to aktovky. To je pak dlouhé loučení, nosí mu čepici, odnáší boty, schovává bundu. Ten už netrpělivě přešlapuje, aby nepřišel do školy pozdě. Přece musí vyjít dřív, aby si stihl s kamarády, než začne vyučovací hodina povykládat toho tolik důležitého. Ale to sestra vůbec nechápe a snaží se jej zdržovat, jak jen může. To je pak veselo, když se dohadují třeba o čepici a nechce mu ji dát. Po delší boji přece je nachystat k odchodu do školy.

A co my holky děláme celý den? Jelikož už počasí není, co bývalo, moc času venku netrávíme. Nejraději si hrajeme s panenkama, stavíme domky z kostek, vaříme, uklízíme… A kde si hraje dcerka nejraději? Přece u brášky v pokojíčku, když není doma! Ten, když se vrací ze školy, kolikrát svůj pokoj vůbec nepoznává, jak se mu tam malá vyřádí. Přesto se mají moc rádi a jsou milující sourozenci, i když je mezi nimi rozdíl 6 let. A jak doma zazvoní zvonek, utíká jak divá, aby brášku přivítala, a hned mu jde zkontrolovat aktovku a taky jestli mu zbyla nějaká svačina, aby mu ji mohla uloupit a roznášet po celém domě.

Jelikož většina lidiček nejen u nás v České republice, ale i na celém světě milují kávu, tak i já nejsem výjimka. Káva se získává ze semen kávovníku a hlavními dodavateli je Keňa a Brazílie. Surová káva se zušlechťuje pražením, při němž se uvolňuje v kávě její chuť a aroma. Nesmím opomenout, že káva obsahuje nejen kofein, ale i bílkoviny, sacharidy…. 

Jednou cestou na nákupy do Brna do obchodního centra Vaňkovka jsme si se sestrou udělaly více času a zašly do kavárničky na dobrou kávičku. Je jich tam více, ale máme jednu velmi oblíbenou. A to nejen kvůli dobré kávě, ale i také díky velmi milé obsluze a personálu. Chtěly jsme si sednout na oblíbené místo, ale bylo obsazeno, jelikož tam sedělo hodně lidiček. Vybraly jsme si místo, posadily se a automaticky bez nakukování do nápojového lístku a sledování cen jsme si kávu objednaly hned, jak k nám přišla obsluha. Sedíme, vykládáme a mezitím nám milá slečna přinesla kávičku s dobrou oplatkou.

Když se sejdu se sestrou, tak si máme toho tolik povykládat, že svět kolem nás přestává existovat, a tak nesledujeme ani kolemjdoucí lidičky. Jen na malou chvilku jsem otočila hlavu a uviděla jsem dva mladé kluky, kteří nevypadali nějak úplně věrohodně, jak procházejí kolem stolků a jak kdyby něco ne někoho hledali. Nevěnovala jsem jim více pozornosti a poslouchala, co sestra vykládá. Byly jsme zabrány do rozhovoru a najednou slyšíme nějaké divné výkřiky, otočíme se tedy za těmi hlasy a vidíme, že kousek od našeho stolku postává servírka u jiného stolku. Po chvilce pochopíme, že mladý pár chce zaplatit, ale slečna bohužel nemůže najít peněženku. Tvrdí, že ještě před tím, než si u nich objednaly kávu, ji v kabelce měla, jelikož se dívala do ní, aby zjistila, kdy jim jede domů autobus. 

Nevím, zda je to náhoda, mám to v sobě zafixované, ale nic bych za to nedala, že peněženka se zalíbila právě těm dvou klukům, co procházeli kavárnou bez nějakého delšího zdržování a nějakého objednání. Nechci jim křivdit, ale nějak to mám v sobě.

Opožděně se to dobře všem radí, jistě to znáte. Určitě se to někdy stalo i tobě, že jsi přišla na diskotéku nebo jen tak s kamarádkou na posezení do baru a okamžitě sis všimla absolutně skvělého kluka. Byla jsi v sedmém nebi, když se k tobě blížil. Pár tanců, pár pus, a pak ti nabídl procházku v parku. Samozřejmě, že použil tu známou větu - Nechceš se jít se mnou projít je tu nějakou horko a já potřebuji na vzduch. Místo toho by se rovnou mohl zeptat - Nechceš se se mnou vyspat?

 
Ruku v ruce se pomalu procházíte a on na tebe úspěšně hraje toho zamilovaného romantika. Stále slibuje, jak tě bude mít rád, že tě neopustí, nikdy nepodvede… a do ucha ti šeptá ty nejněžnější slovíčka, které ty chceš právě slyšet. Najednou zajdete za roh a z romantika se naráz stane kluk, který není vůbec něžný. A když se s ním zrovna nevyspíš, bude o tobě ještě dlouho roznášet věci, co nejsou vůbec, ale vůbec pravda. A to jen proto, že jsi s ním nestrávila více času na sex.

Anebo se stane, že se s ním vyspíš v domnění, že právě jenom tebe má rád, právě se do tebe zamiloval - za těch 15 minut, co se znáte. Slibuje, že se právě kvůli tobě změní. Druhý den jej náhodou potkáš na ulici a ani tě nepozdraví a je jedno jak ten večer dopadl…

První den úmorné jízdy autobusem jsem přečkala. Tak tohle má být ona vysněná cesta na dovolenou do Itálie za sluníčkem a teplým mořem? Záviděla jsem druhé kamarádce, která dva dny před odjezdem onemocněla tak, že se se mnou a mou nejlepší kamarádkou nemohla na dovolenou vypravit.

Vystoupily jsme s kamarádkou z autobusu, obě upocené a unavené. Autobus se během jízdy proměnil v saunu, protože se pokazila klimatizace. Tak jak jsem se doma těšila na teplé moře, tak jsem se právě teď nemohla dočkat pod studenou sprchu. Kdybych jen ale věděla, že se jí tak brzo nedočkám…

Lidé pomalu přistupovali k řidiči, který jim vydával plně nabalená zavazadla. Přistoupila jsem taky, ale můj kufr se jmenovkou tam, bohužel, nebyl. Řidič i kamarádka se mě snažili utěšit, že se určitě najde, jistě jej vzal někdo omylem z lidí, co s námi cestovali v autobuse. Bohužel, ti se mezitím s nadšením rozutekli do dvou hotelů a mě nic jiného nezbývalo, než jít hledat svůj kufr. Kamarádka šla samozřejmě se mnou. „Zkusíme oběhnout oba hotely a poptat se!“ říkala. Vběhly jsme do prvního hotelu a kontrolovaly jsme lidem kufry, zda neuvidíme ten můj s mým monogramem. Jenže můj kufr nikde. Nezbývalo nic jiného než vběhnout do druhého hotelu. U recepce postával malý hlouček lidí, ale ti taky bohužel můj kufr nevlastnili. Vrátily jsme se nešťastně k autobusu, kde stál kluk s kufrem a pan řidič. Kluk se začal omlouvat, že si omylem spletl kufr s mým. Opadla ze mě nervozita a taky přešla zlost. A jak to bylo dál??? Prožila jsem krásných 14 dní v Itálii, v Bibione, kde díky popletenému kufru jsem našla kamaráda a kamarádka svého kluka.

Cítím, že mi nějak ubývá sil, křeče cítím čím dál víc. Ne, snad neumírám, nemůžu, nesmím! Proč jsem chtěla umřít? Kvůli němu? Ne, snad ne!!! Byla jsem hloupá, myslela jsem si, že je „Král“, ale on byl pouze jenom lhář, nic víc a nic míň, než lhář. Proč jsem jen ty prášky vůbec jedla, kdybych se jich nedotkla, byla bych pořád nešťastná, ale byla bych stále mezi Vámi.

Teď už se nemohu s Vámi ani rozloučit, nemám sílu, ani se za Vámi jít podívat. Vím, že byste mi řekli: „Proč jsi to udělala?“ A já už teď se slzami v očích odpovídám: „Nevím, snad kvůli němu.“ Určitě se teď baví někde s jinou a na mě si ani nevzpomene. Proč já hloupá mu naletěla, kdybych si ho nevšimla, tak by to tak nikdy nemuselo skončit. Proč se pořád lituji a sama sobě omlouvám, nic s tím nemohu udělat. Život jde přece dál! Ale já nevím, jestli ten můj dnešním dnem nekončí. Kdo ví? Možná ano, možná ne. Nezbývá nic jiného než čekat na osud, jak se vyjádří.

Asi jako většina mladých holek, tak i já ráda chodím na diskotéky. Většinou v sobotu, kdy to více žije. Asi před dvěma měsíci jsme takhle vyrazili s partou na akcičku. Vyšli jsme dřív, dali si večeři, popíjeli, povídali si. Kolem deváté hodiny začala diskotéka. Hrozně ráda blbnu a ještě ráda tancuji, a tak jak začal dýdžej hrát, byla jsem první na parketu. Po chvilce jsem si všimla, že mě pozoruje jeden kluk. Nebyl zrovna úplně nejhezčí, ale sympaťák určitě. Usmála jsme se na něj a on úsměv opětoval a já tancovala vesel dál. Sednout jsem si šla až při sérii pomalých písniček. Vyčerpaně jsem se opřela o židli, když se nade mnou ozval nesmělý hlas: „Nechtěla by sis jít se mnou zatancovat?“ Zvedla jsem hlavu a viděla kluka, který mě dost dlouho pozoroval, co jsem tančila. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Vítek. Po pomalých písničkách, když jsme dotančili, si přisedl k nám ke stolu. Před půlnocí jsme si vyměnili adresy a telefonní čísla. O několik minut později jsme se rozloučili nesmělou pusou. Žádnou naději, že se ozve, jsem si nedávala.

Druhý den mě ale čekalo zvláštní překvapení. Ke třetí hodině někdo u nás zazvonil. Otevřela mamka a přišla za mnou do pokoje, kde jsem se právě učila. Prý je to návštěva pro mě. Když jsem se zeptala, kdo to je, nevěděla, že nezná. Vešla jsem s očekáváním do předsíně a vyvalila jsem oči. Stál tam Vítek a v ruce držel napůl zmrzlou růži. Bůhví, kde ji sehnal. „Nechceš jít na kafe, nebo se jen tak projít?“ zeptal se tím nejkrásnějším hlasem, který jsem doposud slyšela. Nemusel říkat dvakrát.