Jednoho dne mi manžel oznámil, že se zamiloval, jelikož ho znám a vím, jaký typ je jeho ideál, byla jsem klidná. Druhý den na to mi přišla MMS s jeho novou dvoukolovou terénní známostí.
 
Poslední motorku, co měl, prodal ještě před svatbou, chtěl auto a rozhodl se, že buď jedno, nebo druhé. Já byla ráda, že dostal rozum, přeci jen mít plech na boku i nad hlavou dává o něco větší pocit jistoty a bezpečí, navíc autosedačka se na motorku upevňuje opravdu špatně. A teď to tu bylo znovu, strach že se někde vykotí. Ze zpráv se linula hlášení o tragických nehodách motorkářů.

Jeden den odpoledne se udělalo krásně a manžel vycouval s jeho naleštěnou láskou z garáže. Nabídl mi projížďku, nějakou dobu jsem váhala, přeci jen oblečení na motorku už bylo prodané a v riflích se mi jet moc nechtělo, ale nakonec jsem svolila. Byla to nádhera, nepopsatelná směs vůní, vítr cuchající vlasy vyčuhující zpod přilby. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme ještě neměli rodinu a jezdívali na motorce po výletech. Jenže tohle bylo něco jiného, silnice a nerovný terén je přeci jen rozdíl. Kupodivu jsem se ani tolik nebála, žuchnout sebou do trávy je mnohem příjemnější, než pád na tvrdý asfalt. Adrenalin se rozléval po těle a já prosila o prodloužení vyjížďky.

Od toho dne je motorka láskou naší společnou. Těším se, až přejde zima a my budeme moci zase vyrazit. Přespříští rok má manžel v plánu koupit malou motorku i synovi, ale já jsem si zcela jistá, že si do osmnáctin bude muset vystačit s motorkovým plastovým odrážedlem, neboť bezpečnost je nadevše.

Když jsme se s nastávajícím rozhodovali, kam zavítáme na svatební cestu, bleskl mi hlavou nápad: zůstat v republice, půjčit si klíče od strýcovy chaty a odtamtud se vydávat do okolí poznávat přilehlé památky. Chata je v oblasti Malé Moravy, nádherná příroda všude kolem.

Nápad to byl skvělý, hlavně úžasná romantika. Neznám snad nic hezčího, než sedět v koutě pohovky zachumlaná do deky a pozorovat praskající oheň. Sice by mě do tmy pro dřevo nikdo nevyhnal, ale za světla jsem byla odvážnější. Pro vodu jsme chodili do potůčku, který zurčel kolem chaty, na něm byl postavený mlýnek, který mi klapáním v noci naháněl strach, ale přes den mi připomínal dobu Babičky Boženy Němcové, tu dřívější atmosféru, dobu, kdy se nikdo nikam nehonil.

Příprava jídla na desce nad kamny, kde není možné regulovat teplotu jen tak otočením kolečka, byla zábavná, nikdy nebylo předem jisté, zda se dílo podaří. Do chaty je sice zavedená elektřina i voda, ale proč si kazit zážitek z romantiky. Role byly jasně dané, já jsem se starala o jídlo a udržování ohně, manžel nosil dřevo a vodu. Televizi jsme nepouštěli, bylo mnohem příjemnější si myslet, že svět kolem nás je v stejném poklidu, jako jsme my. Výlety do okolí byly nádherné, vydali jsme se k prameni Moravy, na Sněžnickou podkovu, na Nový hrad. Navštívili jsme papírnu a lázně ve Velkých Losinách. Jedním slovem parádní svatební cesta.
 
Noc před odjezdem nečekaně napadl sníh, museli jsme se proházet dvacet metrů k autu, které nebylo skoro vidět. Chvíli jsme i zvažovali, že vyčkáme do jara. Představa takového trvalého pobytu mě děsí, ale na pár dnů se tam zase ráda vrátím.

V porodnici, s přívlastkem baby friendly hospital, jsem začala mít dojem, že si slůvko friendly vyložily spíše jako frighten. Každá setra se k technikám stavěla různě, přátelských z nich byla jen menšina, zbytku jsme se spíše bály. Prosbě o pomoc některým sestrám předcházelo silné sebezapření a odhodlání.

Jedna nutila kojit v leže na boku, druhá zásadně v sedě. Nikoho nezajímalo, zda poloha vyhovuje matce vzhledem ke stavu a dítěti vůbec. Hnaly nás i přes únavu na přednášku o kojení, děti měly hlídat dětské sestry, protestovaly jsme a chtěly jsme ukázku kojení individuálně s naším dítkem, jak je naučit přisát a kde děláme chyby. Vyhověno nám nebylo, byly jsme pokoj ufňukaných matek, co se odmítají podřídit nemocničnímu řádu. Nakonec nás zachránila brožura laktační ligy, kde bylo vše krásně popsáno a vysvětleno.

Na šestinedělí jsme to s ostatními maminkami čtyři dny vydržely, ale bohužel se přidaly komplikace a já se s prckem musela vrátit po jedné noci doma zpět do porodnice. Tentokrát na jiné oddělení. Malý byl v péči neontologických sester, kterým kojení narušovalo časy krmení ostatních dětí, takže mě volaly na kojení dle jejich rozvrhu krmení. Běda jak nevypil potřebnou dávku, dostal láhev a docela násilím byl dokrmován. Pokud jsme na kojení nemohla přijít z důvodu kontraindikace podaných léků, dostal lahvičku zcela automaticky. Aby mi nabídly jinou alternativu dokrmování, na to dle jejich slov nemají čas a malý není pacient, ale host, tudíž nemá na zvláštní přístup nárok.

Já jako nezkušená a neznalá jsem nevěděla, zda je množství mého mléka opravdu nedostačující a radovala se pokaždé, když nebylo třeba dokrmit. Po propuštění domů začal malý kojení bojkotovat a křikem se dožadoval lahvičky. Ani jsem se nedivila, je to pro něj snadnější. Ale jak je možné, že sestry v porodnici, která má vést k úspěšnému kojení nerespektují základní pravidla a matky mystifikují.

Pro příště jsem poučena, nedám na rady sester, i my mámy máme svá práva a nemocnice musí naše názory respektovat.

Malý se opět probudil, vzala jsem ho z postýlky, přebalila a položila na bříško na puzzle v obýváku, aby se protáhnul. Chvíli jsem si s ním hrála, je sranda pozorovat jej, jak se snaží dostat kolena pod zadek a dostat se z bodu A do bodu B. Zatím se mu daří pouze couvat, každou chvíli jej najdu, jak si to šine jako rak ke košíku s hračkami. Vůbec mu nevadí, že opustí pěnové puzzle a skončí na studené plovoučce. Tam se mu daří točit se jako ciferník, i couvání je poněkud rychlejší.

 
 Jakmile zmizím z dohledu, snaží se urazit co největší vzdálenost, ale jakmile se objevím, dělá, že nechápe, jak se dostal tam, kde právě oslintává podlahu. Ten výraz zmatenosti a přitom hrdosti, kam až jsem to dotah. Jsem zvědavá, zda mu stejné odhodlání ke zdolávání překážek vydrží i v následujících letech.

Já zatím plánuji dokoupení dalších puzzlíků, aby se neválel po zemi, i když dítě fungující jako mop není vůbec marné. Dobíjí se poměrně krátkou dobou spánku a malým množstvím jídla. Provoz nemá až tak drahý. Stačilo by vymyslet, jak jej naučit podlahu i setřít po té, co ji vymete. Zvládá pouze nerovnoměrné mokré pruhy jako slimák, alespoň jej dle dráhy můžu stopovat. Když se mi náhodou podaří stopu ztratit, stačí vyčkat do doby jídla a mop se sám ozve. Zkuste někam založit smeták, můžete čekat týdny a stejně se ho nedočkáte. Děti jsou velice variabilní. Plánuji na něj další využití, napadlo mě vymalovat ložnici za použití rukou, otisky velkých a malých dlaní tmavším odstínem na světlejším pozadí. Zatím jsem tedy nepřišla na způsob, jakým zafixuji ta malá tiskátka, aby se nezavírala v pěst.

Přišla návštěva a já klasicky po podání přezůvek nabízím čaj, z otevřeného šuplíku čtu názvy a hlásím: „Máme černý, zelený, ovocné či bylinkové“. Připadám si jako prodávající na Zelném trhu s tím rozdílem, že nenabízím ovoce a zeleninu. Po té, co vyjmenuji všechny druhy ovocných čajů, se musím napít, neboť mi vyschlo v ústech a čeká mě hlásit ještě bylinné.   Najednou jsem si vzpomněla na úkol do angličtiny, rychle čmárám na papír větu, do které zapracovávám čaj, tak ještě pět vět a úkol je hotov. Zásadně mě nenapadají žádné věty jen tak, musím je vydedukovat z běžného života.

Vracím se k hostům a sepisujeme seznam míst vhodných k třídnímu srazu. Někdo zvoní, hlavu plnou myšlenek, kolik že to máme spolužáků, automaticky otvírám. Sousedka, která u nás jakoby náhodou hledá tchýni, i když dobře ví, že odjela na nákupy, vchází bez pozvání dál. Míní na ni u nás počkat, k čekání si poroučí kafe, sama si vařím taky jedno silné. Návštěva je značně nervózní, jelikož s dalším hostem nepočítali, já také ne. Téma o počasí je vyčerpáno, původní rozhovor v nedohlednu, jelikož sousedka nemusí být zahrnuta do organizování třídního srazu, určitě by jako starší a zkušenější měla spousty konstruktivních připomínek, které mi mladí samo sebou nebereme vážně a jejich samotné poslouchání nám dělá potíž.

„Dala bych si čaj,“ ozve se sousedka, která právě vyplivla lógr, který nasála při důkladném dopíjení kávy, přece nenechá, když je to zadarmo. Donesu ovocný čaj, nač nabízet, stejně je jí to jedno, potřebuje se jen zdržet. Lituji toho, že doma nemám žádné projímavé kapky, které jediné by její návštěvu byly schopny zkrátit. Naštěstí brzy slyším, jak se vedle otevřely dveře a s radostí oznamuji, „rodiče přijeli“, tudíž může jít, navrhuji jí odnést si čaj s sebou, aby ji náhodou nenapadlo jej dopíjet.
 
S návštěvou jsme se dobrali jakéhož konce, rozdělili si další úlohy a rozloučili se v naději, že se ve sjednaný termínu opět uvidíme.

Její původ není jednoznačný, pravděpodobně vznikala zároveň na různých místech světa, za její kolébku se proto někdy považuje Babylónie, jindy Egypt, Indie, Čína a někdy dokonce předkolumbovská Amerika. I z těchto důvodů se její vykládání někdy liší.

Astrologie je prastará nauka, první učebnici astrologie napsal II. stol.n.l. slavný řecký astronom Klaudios Ptolemaios, je nazvána Tetrabiblos.

Astrologie má velmi těsnou vazbu s astronomií. Astrologie se zakládá na přesných výpočtech nebeských těles, ze kterých skládá horoskop pro každého jedince zvláště, velmi důležitým bodem pro výpočet je hodina narození, která může mnohé ovlivnit.

Z astrologie se časem odvodila lidová tvorba zábavných horoskopů, které nejsou podloženy žádnými výpočty.
 

Na území Čech se tradice astrologie dostala z jižní a západní Evropy již ve středověku. Uznání astrologii se však dostalo až za vlády Karla IV., který se astrologickými výpočty rád řídil, v této tradici pokračoval i jeho následník Václav IV.

Astrologie se vyučovala na Karlově Univerzitě, věnoval se jí i Jan Šindel, který je znám jako autor astrolábu Staroměstského orloje. Astrologie se promítala i v architektonické výzdobě mnoha staveb. Za vlády císaře Rudolfa II. na přelomu 16. a 17. století se astrologie dočkala dalšího rozmachu. Na královském dvoře tehdy působili Tycho de Brahe a Johannes Kepler.

Posledních pár let se astrologie u nás opět dostává do podvědomí a je často vyhledávána ne jen pro pomoc zorientovat se ve svém životě. Astrologie dala počátek mnoha dalším vědám, jako je fyzika, astronomie, meteorologie a další, paradoxně je těmito uznanými vědními obory odmítána a zvána pseudovědou.

Už dlouho jsem neměla volnou chvilku, pořád mám kolotoč kolem dítěte. Před chvílí usnul, bude spát minimálně dvě hodiny, dvě hodiny času jen pro mě.

Uvařila jsem si kávu, prolistovala televizní program, v kterém mě nic nezaujalo. Pročetla jsem jen horoskop, který byl už týden starý, stejně jako televizní program, kam se zase ztratil nový. Vzala jsem do ruky nové číslo mého oblíbeného časopisu, vypadl na mě vzorek krému na obličej, škoda že ne něco sladkého, ke kávě by se něco šiklo. Do obchodu vyrazím, až se malý vzbudí, musím holt vypít kávu bez ničeho. Aspoň si do kávy hodím kostku cukru, když už nic. Přemýšlím nad tím, co bych si tak měla koupit, abych zahnala chuť na sladké, po dlouhém přemýšlení mě napadají brambůrky, hm asi si koupím rovnou i těhotenský test, člověk nikdy neví.

Otáčím stránkami časopisu, nějak se mi nechce do čtení, zaujal mě článeček s tipem na dovolenou. Obrázky z teplých krajin mě v myšlenkách odnášely někam do daleka. Po upití kávy a popotáhnutí deky více ke krku, jsem byla opět zpět v republice. Chtělo by to sluníčko. Jé móda, dostanu se k další rubrice časopisu, zjišťuji, že šatník zcela nevyhovuje, do diáře si musím zapsat nákup zimního oblečení, popřípadě i bot. Beztak skončím zase v dětském oddělení, nějak málo na sebe myslím. Narážím na další horoskop pro následující dny, začínám se usmívat, vypadá slibně, bylo by fajn, kdyby se vše krásně vyvedlo.

Z další stránky už na mě volají Vánoce, krásné dekorace a náměty na dárky, jejda už zase, nějak rychle to uteklo. Neutekl jen ten rok, ale i čas vyhrazený pro můj relax, malý se budí. Dopíjím poslední doušek studené kávy a jdu zase dělat mámu.

Moje domácí spotřebiče ze mě mají respekt, neboť tuší, že vlastním sadu malých dokonalých šroubováků a jakmile něco neposlouchá, bez váhání kuchám. Světe div se, většinou mi nic nezbude, vše vrátím, zavřu a někdy zjistím, že spotřebič pracuje.

Není to tak dlouho, co jsem si pořídila novou žehličku. Výběr byl velice pečlivý, pak následoval průzkum e-shopů, nemíním kupovat stejnou věc za vyšší cenu, za stejných podmínek. Balíček dorazil, vášnivě jsem rozbalila krabici, rozbalování je můj velký koníček, kdyby to šlo, nechala bych si posílat balíčky denně. Prohlídla jsem si zatím lesknoucí se žehličku, s výběrem jsem byla spokojená, pochválila se a šla si pro žehlicí prkno, abych mohla funkčnost otestovat na hromadě prádla.

Žehlení mě tou dobou strašně nebavilo, stát hodinu u prkna, ohýbat se do koše, byť stojícího na židli pro další prádlo, je nanejvýš otravné, pokud jste právě v sedmém měsíci těhotenství. Prkno jsem rozložila, donesla si prodlužku, neboť ani třímetrový kabel žehličky nebyl dostačující k nejbližší zásuvce. Postupně jsem se pustila do zapojování. Kabel žehličky jsem zapojila do zásuvky v prkně, šňůru vedoucí z prkna jsem správně napojila do prodlužky a vzpomněla si, že žehlička je napařovací, tudíž bude zapotřebí donést vodu.

Voda byla přinesená a skoro celé dopoledne bylo touto náročnou činností zabito. Nalila jsem vodu, nastavila termostat na potřebnou teplotu a ono nic, žehlička nesvítila, nehřála. Nic horšího se mi ten den nemohlo stát, taková tragédie, nemůžu žehlit, což bylo v plánu a jiný plán nemám. Pomalu jsem se sesunula k zemi, vylovila již založený návod k obsluze ze skříňky, pohodlně jsem se uvelebila na podlaze a listovala v tlustém návodu. Už mi pomalu začaly téct slzy, neboť čeština nebyla k nalezení a na angličtinu jsem byla příliš unavená. Navíc mě dojímalo, že nejsem schopná uvést do chodu obyčejnou žehličku. Na nic zásadního jsem nepřišla, jediná možnost byla zaslat ji zpět.

Manžel naštěstí přišel z práce brzo, našel mě zakutálenou pod stolem, spící nad rozloženým návodem. Když jsem se probrala, našla jsem svítící rozehřátou žehličku a rozesmátého manžela, na záhadu přišel, stačilo zapojit  prodlužku do zásuvky.