Je pondělí, a název dne už sám o sobě mluví za vše. Nesnáším pondělky. Neznám nikoho, kdo je z pondělků nadšený. A ten dnešní se zase předvedl.. Nejdřív jsem zaspala a do práce dobíhala bez dechu, aniž bych měla svoji ranní kávu. Kafe po ránu potřebuju, bez něj se polovina buněk v mém těle odmítá probouzet a fungovat. Mé první kroky tedy vedly k automatu na kafe. Ve snaze probrat své spící údy jsem ho do sebe tak rychle hodila, že jsem si totálně opařila rty a se sykotem usedla nad stohy nedodělané práce z minulého týdne. Ach jo. Tak do toho. Už jen pět pracovních dnů a bude zase víkend.. Kupodivu mě toto zjištění nijak obzvlášť nepovzbudilo.
 
Domů jsem dorazila k večeru totálně vyčerpaná. Teď před koncem roku máme frmol. Otevřela jsem dveře bytu a slyšela hrát televizi. „Ahoj zlato,“ ozvalo se z obýváku. „Co bude k večeři? Mám už docela hlad…“ Odhodila jsem do kouta aktovku s prací,  kterou jsem si přinesla domů a která musí být zítra hotová, což znamená prosedět nad tím celou noc a ignorujíc přítelův dotaz, došourala se do kuchyně. Otevřela lednici, ale rychle ji zase zavřela, jelikož zela prázdnotou. „Tys nedošel na nákup? Já byla doteď v práci, myslela jsem, že nakoupíš,“ prohodila jsem mírně vytočená směrem k němu. Dodatek o tom, že mohl třeba i něco uvařit a čekat na mě u prostřeného stolu s voňavou večeří, jsem si nechala pro sebe. Ono na něj ještě dojde, podle toho, jak se tenhle večer začíná vyvíjet. „Musel jsem něco shánět, nedostal jsem se do potravin. Prolítal jsem asi tři krámy, než jsem sehnal, co jsem hledal,“ odpověděl mi přítel, aniž by zvedl oči od televizní obrazovky. Strašně by mě zajímalo, co tak strašně důležitého sháněl, že nemohl nakoupit něco k jídlu, ale neměla jsem sílu, začít se hádat.

Sebrala jsem ze země aktovku a odešla do pracovny. „Dojedu pro pizzy,“ zaslechla jsem z chodby a než jsem stihla reagovat, zmizel za zabouchlými dveřmi. Ani on pondělky nemusí. S povzdechem jsem ze sebe stáhla rolák a otevřela skříň, abych si vzala něco pohodlného. Přede mnou se objevila velká krabice. Zvědavost mi nedala. Vytáhla jsem ji a nevěřila vlastním očím. Blue ray přehrávač… Ten se snad zbláznil. Musela jsem si sednout na židli. Máme teprve rok staré DVD a on koupí blue ray přehrávač. To už ho od té televize nedostanu vůbec. Natáhla jsem na sebe volné tríčo a přemýšlela, jak mám teď reagovat. Dělat, že o ničem nevím, nebo ho mám oslovit? Slyšela jsem klíč v zámku a pizza provoněla celý byt. Měla jsem takový hlad, že mě přepadla vlna vděčnosti a pro tu chvíli jsem na výčitky zapomněla. Po pár soustech, když se můj žaludek trochu uklidnil, jsem se neudržela a zeptala se, co že to celé odpoledne tak sháněl, že neměl ani čas dojít na nákup. Přítel se jen usmál. „To se neprozradím. To je překvapení.“ No, to teda je…, pomyslela jsem si v duchu. „Kupoval jsem ti dárek k Vánocům, to budeš koukat,“ dolehla ke mně přítelova slova zrovna v okamžiku, kdy jsem se nadechla, že mu to pěkně vytmavím. Nechápavě jsem otevřela pusu. To je dárek k Vánocům… Nejpozději od dneška vím, že můj přítel není ledacos, ale rozhodně je vychytralý. Koupí mi k Vánocům blue ray přehrávač, o kterém už sám  jakou dobu mluví a mně tím vezme vítr z plachet. Ani pořádně vynadat mu teď nemůžu. No, ale ještě mám čas vymyslet nějaký zajímavý dárek jemu…, tohle mu jen tak neprojde!