Atmosféra tradičních Vánoc, kterou ve velkých obchodních centrech nezažijete. Vánoční sortiment i řemeslné trhy s ukázkami výroby, doprovodný program pro děti i dospělé. Na všechny tyto i mnoho jiných záležitostí lákaly vánoční trhy, které se konaly o víkendu v našem městě.

„Už jsi slyšela o vánočních trzích, které se u nás letos konají?“ ptala se mě kamarádka nadšeně začátkem letošního října. „Co kdybychom se na ně vypravily společně a zkusily prodat některé naše zboží?“ navrhovala. Michaela je typ velmi podnikavého člověka a to v pravém slova smyslu. Je majitelkou velmi oblíbeného květinářství v našem městě a já znám jen málo takových lidí, kteří by svou práci dělali s takovým zalíbením jako ona. Je dokonce natolik laskavá, že si vzala na starost šperky, které vyrábím ve svém volném čase, a prodává je případným zájemcům ve svém obchodě. „A víš že je to dobrý nápad?“ souhlasila jsem se zájmem a těšila se na prima den, který bychom si mohly společně užít.

Týdny, které zbývaly do vánočních trhů utekly jako voda a my už chystaly náš prodejní stánek v budově městského divadla. Celkem se sešlo kolem padesáti prodejců z blízkého i vzdáleného okolí. Vonné svíčky, adventní věnečky, slaměné ozdoby na vánoční stromeček, ručně zdobené hedvábné šátky, bižuterie, ale i spousta prodejců nejrůznějších laskomin a dobrého pití. Naprosto vše, nač si jen vzpomenete a co k vánočním trhům bez pochyby patří. Na své si přišel doopravdy každý.

 Vstupní dveře se otevřely za doprovodu vánočních koled a proudily jimi davy nedočkavých lidí, aby obdivovali vše, co si pro ně každý z prodejců připravil. Byly jsme mile překvapeny, kolik návštěvníků uchvátil náš prodejní stánek a kolik lidí si naším zbožím udělalo radost. O kupující jsme tedy nouzi neměly. To samé se však nedalo říct o ostatních prodejcích. Byli i tací, co neprodali jediný svůj kousek za celý den, i když se v mnoha případech jednalo o nádhernou ruční tvorbu. Naopak tomu bylo u stánků s jídlem i pitím. U řezníka, který prodával své jitrnice, klobásy i další masité kousky byla fronta lidí taková, že bylo téměř bez šance probojovat se kupředu a něco si zakoupit. Ta samá situace byla u svařeného vína a punče ve stánku vedle a na nedostatek kupujících si nemůže naříkat ani prodejce domácích koláčů. Ten, kdo vsadil na mlsné jazýčky návštěvníků rozhodně nelitoval.

Nejenže jsem byla ráda za zkušenost, kterou jsem jako prodejce získala, ale vypozorovala jsem i řadu zajímavých věcí. Je spousta těch, kteří litují utratit i velmi malých částek za ručně vyrobené zboží, které by je mohlo těšit třeba i celé svátky a mnoho těch, kteří vydávají z peněženek poměrně vysoké částky za množství jídla a pití, které je uspokojí jen na malou chvíli. A proto by nebylo od věci přemýšlet nad něčím do žaludku na příští rok…

Instruktor: “Teď přidejte plyn!!!” Blondýnka: “Co si o mě myslíte, že jsem blbá nebo co? Jsem v autě, a ne u sporáku!”

Policisté zastaví cyklistu v protisměru: “Víte vůbec, kam jedete?” - ”To nevím, ale asi jedu pozdě, všichni už se vracejí.”

Slon a mravenec hrajou na schovku. Slon piká. Mravenec se mu schová do zadku. Slon ho jde hledat. Hledá ho dvě hodiny a pak najednou řekne: “No a mravenec je v prdeli!” Mravenec vyleze a řekne: “To neplatí, ty ses koukal.”

Koukám se otráveně na hodinky. Teprve 17 hodin. Ach jo! Venku je zima a prší. Snažím se odolávat znuděnému pohledu svého dítěte. Sedí naproti mně a tváří se, jako bych snad já mohla za to nudné odpoledne. „Mamí, co budeme dělat?“ ptá se mě dneska už asi potřetí. Až doteď se mi pokaždé podařilo něco vymyslet, co nás aspoň na hodinku zaměstnalo. Ale začíná mi docházet fantazie. Manžel volal z práce, kde prý zrovna vládne stres a přál nám krásné klidné odpoledne a ať si ho užijeme.. Kdyby věděl, co bych v momentě dala za menší stresík v dobře placené práci! Tady mi za chvíli stres začne taky, ale pochybuju, že mi ho někdo dobře zaplatí…

Zoufale se podívám na svého syna. Bradičku opřenou o kolínka, pusinu demonstrativně staženou do úzké čárečky. To znám. Nastala chvíle, kdy to začínám vzdávat, čímž se blíží moment jeho známé výhry. Vím přesně, co chce, ale přece se nemůže dívat celé dny na pohádky! Podívá se na mě a jeho očíčka se rozzáří. Vycítil, že má skoro vyhráno. Je to přece jen moje dítě a vidí do mě… S jásotem se rozbíhá k DVD rekordéru. Ne! Takhle snadný mu to neudělám! Příště by si myslel, jak jednoduchý je dostat mámu, tam, kde ji chci mít.. Stačí, když se mámě třikrát řekne, „co budeme dělat?“ smutně se koukne na DVD přehrávač poté, co máma opakovaně odmítne pustit pohádku, a není špatné, když k tomu venku i sprchne a máma zaručeně povolí, i přes její „na televizi se smí dívat jen půl, až maximálně hodinku denně…“ Tak to teda ne.

Přitahuje si stoličku, aby si vybral pohádku ze štáplu DVDček. Musím se pro sebe pousmát. Jak jsou ta děcka vychytralá… Otáčí se a vítězoslavně se na mě usmívá. Podléhám mu. A on to ví!! Je to prostě syn svého otce. Těmhle úsměvům mých dvou chlapů prostě dlouho odolávat neumím. „Dobře, ale nejdřív si pojď uklidit rozehranou hru a autíčka do polic. Pak si můžeš pustit pohádku,“ snažím se, aby to znělo autoritativně, a ne po porážce, která to jednoznačně je… Syn ke mně letí, objímá mě. „Už uklízím, mamíí, vidíš?“ hlásí a vrhá se do úklidu svých hraček. Taková radost. Ještě, že ten DVD rekordér máme. Díky němu jsme překonali bez stresu už hodně stresem zavánějících odpolední. Tak rychle uklizeno mívá vždycky jen, když se chystá jít koukat na pohádku. Zapínám DVD rekordér a s povzdechem si jdu postavit na kafe. Ještě se otáčím a dívám se na rozzářený obličejíček mého chlapečka, hypnotizujícího televizní obrazovku.

Zítra má prý zase pršet, asi zavolám manželovi, aby cestou z práce domů došel koupit nějaké nové pohádky na DVD, ono jistota je jistota.

“Otče, přicházím s problémem. Doma mám dva papoušky, samičky, a ty pořád opakují jednu a tutéž větu.” - ”Jakou větu, dcero?” táže se kněz. “No, říkají: Ahoj, my jsme dvě coury, nechcete se pobavit?” - ”To je ale obscénní!” vykřikne zhrozeně kněz. Pak se ale zamyslí a povídá: “Možná, že bych věděl o něčem, co by váš problém mohlo vyřešit. Doma mám dva papoušky, samečky, které jsem naučil modlit se a číst bibli. Přineste své papoušky ke mně domů, dáme je do klece k Johanovi a Josefovi, a oni naučí ty dvě vaše nezbednice zbožnosti a modlitbám. Pak jistě přestanou opakovat tu… frázi.” Vezme tedy své papoušky a přinese je ke knězi. Když vstoupí do bytu, skutečně uvidí v kleci dva papoušky, kteří drží růženec a modlí se. Žena s nadšením přistoupí ke kleci a vpustí do ní své dvě papoušice. Po několika vteřinách se z klece ozve: “Ahoj, my jsme dvě coury, nechcete se pobavit?” Místností se rozhostí napjaté ticho. Pak se jeden šokovaný papoušek podívá na druhého a povídá:”Odlož růženec, Pepo, naše modlitby byly vyslyšeny.”

Leží tři motorkáři v nemocnici a doktor se jich ptá, proč jsou tak dolámaní. Ten co měl Hondu říká: “Jel jsem stopadesátkou a naboural jsem do stromu.” Ten co měl Yamahu říká: “Jel jsem stoosmdesátkou a naboural jsem také do stromu.” A ten co měl babetu říká: “Jel jsem čtyřicítkou naplno a když mě předjela Honda a Yamaha, myslel jsem, že stojím, tak jsem vystoupil.”