Věčné nočníkové téma - jak já ho nesnáším! Když byl Davídek asi půlroční, dostal od návštěvy svůj první nočník. Podle mě příliš brzo na to, aby ho používal, vždyť ještě ani sám neseděl! Schovala jsem ho tedy s tím, že až přijde čas učení, tak se bude hodit. Tím jsem celou nočníkovou záležitost prozatím uzavřela.
 
„Už dáváš malýho na nočník?“ zeptala se mě o pár dní později na vycházce kamarádka. Vytřeštila jsem na ni oči: „Cože? Na to je snad ještě brzy ne?“  Ona si to očividně nemyslela a pokračovala: „Náhodou, už ho docela úspěšně používáme, každý ráno si tam půlhodinky posedí, někdy i dýl, a vždycky tam něco udělá…“ Tak tomu jako říká úspěch? Dny, týdny a měsíce ubíhaly a já jsem zjistila, že zdaleka není jediná, co dle mého názoru trochu předbíhá. Časem se přidaly i zvědavé dotazy jak příbuzných, tak cizích lidí, jestli už je Davča bez plínek. „Ne, nočník odmítá a já ho nutit nebudu,“ odpovídala jsem všem (a kolikrát se měla co držet, abych už nevybuchla vzteky). Bohužel to byla pravda. David měl už rok a půl a nic na světě by ho nedonutilo se na nočník posadit. Mohlo se to zkoušet po dobrém, po zlém, nic nezabralo. A tak jsem toho jeho „nepřítele“ schovala a čekala. Dál jsme kupovali plínky, přebalovali, čelili poznámkám okolí, že to snad není možné, aby tak velké dítě mělo ještě plínky…. Druhé narozeniny se blížily, nočník pořád zavřený ve skříňce v koupelně. Už částečně nervózní a zničená, z toho nočníkového boje, jsem sledovala kamarádky na vycházkách, se stejně starými dětmi bez plínek, jak s sebou tahají batohy náhradních věcí, a v zimě děti převlékají do suchého, protože ani ony si ještě nedokázaly říct, že chtějí čůrat, ale jejich maminky se nekompromisně rozhodly, že budou bez plínek a basta…

 Musím být trpělivá, uklidňovala jsem se v obchodě před regálem plínek, ženit se s nimi přeci nebude….  Pro jistotu jsem koupila rovnou 3 balíky, ať máme na chvíli zásobu. Dorazili jsme domů, vybalila jsem nákup a… „ Čulááát !“ ozvalo se z pokoje. Cože? Přeslechla jsem se? Zdálo se mi to? Nebo opravdu řekl,  že chce čůrat? Popadla jsem dítě a běžela ho posadit na nočník. Hurá! Riskli jsme to a plínku nedali ani na noc. Vše se obešlo bez nehody. Od toho dne jsme nepoužili jedinou plínku, ani na spaní, ani na cestování. Na zvědavé dotazy jsme odpovídali „ano, už je komplet bez plínek“ a vždy si vyslechli obdiv a chválu jak je šikovný a jak BRZY chodí na nočník.
 
Nakonec ten můj šikulka předběhl i děti aktivních maminek vysazovaček, chtělo to opravdu jen čas.

No a teď nás to učení čeká podruhé. Zatím se nám dotěrně dotazy úspěšně vyhýbají, ale už jsem mnohem klidnější než tenkrát. Věřím, že i Terezka to zvládne na jedničku.