V porodnici, s přívlastkem baby friendly hospital, jsem začala mít dojem, že si slůvko friendly vyložily spíše jako frighten. Každá setra se k technikám stavěla různě, přátelských z nich byla jen menšina, zbytku jsme se spíše bály. Prosbě o pomoc některým sestrám předcházelo silné sebezapření a odhodlání.

Jedna nutila kojit v leže na boku, druhá zásadně v sedě. Nikoho nezajímalo, zda poloha vyhovuje matce vzhledem ke stavu a dítěti vůbec. Hnaly nás i přes únavu na přednášku o kojení, děti měly hlídat dětské sestry, protestovaly jsme a chtěly jsme ukázku kojení individuálně s naším dítkem, jak je naučit přisát a kde děláme chyby. Vyhověno nám nebylo, byly jsme pokoj ufňukaných matek, co se odmítají podřídit nemocničnímu řádu. Nakonec nás zachránila brožura laktační ligy, kde bylo vše krásně popsáno a vysvětleno.

Na šestinedělí jsme to s ostatními maminkami čtyři dny vydržely, ale bohužel se přidaly komplikace a já se s prckem musela vrátit po jedné noci doma zpět do porodnice. Tentokrát na jiné oddělení. Malý byl v péči neontologických sester, kterým kojení narušovalo časy krmení ostatních dětí, takže mě volaly na kojení dle jejich rozvrhu krmení. Běda jak nevypil potřebnou dávku, dostal láhev a docela násilím byl dokrmován. Pokud jsme na kojení nemohla přijít z důvodu kontraindikace podaných léků, dostal lahvičku zcela automaticky. Aby mi nabídly jinou alternativu dokrmování, na to dle jejich slov nemají čas a malý není pacient, ale host, tudíž nemá na zvláštní přístup nárok.

Já jako nezkušená a neznalá jsem nevěděla, zda je množství mého mléka opravdu nedostačující a radovala se pokaždé, když nebylo třeba dokrmit. Po propuštění domů začal malý kojení bojkotovat a křikem se dožadoval lahvičky. Ani jsem se nedivila, je to pro něj snadnější. Ale jak je možné, že sestry v porodnici, která má vést k úspěšnému kojení nerespektují základní pravidla a matky mystifikují.

Pro příště jsem poučena, nedám na rady sester, i my mámy máme svá práva a nemocnice musí naše názory respektovat.