Koukám se otráveně na hodinky. Teprve 17 hodin. Ach jo! Venku je zima a prší. Snažím se odolávat znuděnému pohledu svého dítěte. Sedí naproti mně a tváří se, jako bych snad já mohla za to nudné odpoledne. „Mamí, co budeme dělat?“ ptá se mě dneska už asi potřetí. Až doteď se mi pokaždé podařilo něco vymyslet, co nás aspoň na hodinku zaměstnalo. Ale začíná mi docházet fantazie. Manžel volal z práce, kde prý zrovna vládne stres a přál nám krásné klidné odpoledne a ať si ho užijeme.. Kdyby věděl, co bych v momentě dala za menší stresík v dobře placené práci! Tady mi za chvíli stres začne taky, ale pochybuju, že mi ho někdo dobře zaplatí…

Zoufale se podívám na svého syna. Bradičku opřenou o kolínka, pusinu demonstrativně staženou do úzké čárečky. To znám. Nastala chvíle, kdy to začínám vzdávat, čímž se blíží moment jeho známé výhry. Vím přesně, co chce, ale přece se nemůže dívat celé dny na pohádky! Podívá se na mě a jeho očíčka se rozzáří. Vycítil, že má skoro vyhráno. Je to přece jen moje dítě a vidí do mě… S jásotem se rozbíhá k DVD rekordéru. Ne! Takhle snadný mu to neudělám! Příště by si myslel, jak jednoduchý je dostat mámu, tam, kde ji chci mít.. Stačí, když se mámě třikrát řekne, „co budeme dělat?“ smutně se koukne na DVD přehrávač poté, co máma opakovaně odmítne pustit pohádku, a není špatné, když k tomu venku i sprchne a máma zaručeně povolí, i přes její „na televizi se smí dívat jen půl, až maximálně hodinku denně…“ Tak to teda ne.

Přitahuje si stoličku, aby si vybral pohádku ze štáplu DVDček. Musím se pro sebe pousmát. Jak jsou ta děcka vychytralá… Otáčí se a vítězoslavně se na mě usmívá. Podléhám mu. A on to ví!! Je to prostě syn svého otce. Těmhle úsměvům mých dvou chlapů prostě dlouho odolávat neumím. „Dobře, ale nejdřív si pojď uklidit rozehranou hru a autíčka do polic. Pak si můžeš pustit pohádku,“ snažím se, aby to znělo autoritativně, a ne po porážce, která to jednoznačně je… Syn ke mně letí, objímá mě. „Už uklízím, mamíí, vidíš?“ hlásí a vrhá se do úklidu svých hraček. Taková radost. Ještě, že ten DVD rekordér máme. Díky němu jsme překonali bez stresu už hodně stresem zavánějících odpolední. Tak rychle uklizeno mívá vždycky jen, když se chystá jít koukat na pohádku. Zapínám DVD rekordér a s povzdechem si jdu postavit na kafe. Ještě se otáčím a dívám se na rozzářený obličejíček mého chlapečka, hypnotizujícího televizní obrazovku.

Zítra má prý zase pršet, asi zavolám manželovi, aby cestou z práce domů došel koupit nějaké nové pohádky na DVD, ono jistota je jistota.