„Tak to vypadá na holčičku,“ potvrdil moje tušení pan doktor na ultrazvuku. Neubránila jsem se úsměvu. Samozřejmě, že ze všeho nejdůležitější pro mě bylo zdraví miminka, ale protože jsem v tu dobu měla doma už dva kluky, touha po holčičce byla malinko větší. I když jsem věřila, a tak nějak tušila, že v bříšku mi opravdu roste holčička, rozhodla jsem se na tu myšlenku stoprocentně neupínat, co kdyby se doktor spletl… Pro jistotu jsme vybrali i jméno pro chlapečka a zařekla jsem se, že oblečení budu kupovat jen neutrální. A co myslíte? Ke konci těhotenství praskaly šuplíky komody pod návalem růžových bodýček a mikinek, tepláčků a rifliček s vyšitýma kytičkama, šatičky a sukýnky jsem raději ani nepočítala. Jen kočárek jsem zvolila modrý. Proč? No přeci právě v modré barvě ta růžová holčička krásně vynikne.

V létě se nám opravdu narodila holčička, Sofie. Byla jsem šťastná, hlavně kvůli tomu, že kluci si se svou novou sestřičkou padli do oka a byli na ni pyšní. Nemohla jsem se dočkat první procházky. Vydaly jsme se se Sofi do školky pro kluky. Dala jsem si záležet, aby jí to slušelo, byla jak jinak než celá růžová. Po té spoustě modré to byla příjemná změna. „Jé, tak už se vám to narodilo,“ oslovila mě jedna maminka před školkou a nakoukla do kočárku. „Je to holka nebo kluk?“  „Holka - Sofie,“ odpověděla jsem a přemýšlela nad hloupostí toho dotazu, když snad vidím dítě v růžovým, je mi jasný, že kluk to asi nebude. Přestože jsem Sofinku do jiné barvy než růžové snad neoblíkla, tento dotaz na pohlaví jsem si vyslechla nejmíň stokrát. Tak například v autobuse. Sofie ležela v kočárku, v růžových šatičkách a najednou dotaz: „To máte holku nebo kluka?“  „Holku,“ odpověděla jsem otráveně a zakoulela očima. „Snad ty pitomý dotazy přestanou, až bude mít malá náušničky,“ povzbuzoval doma manžel. „Hm, snad jo,“ doufala jsem i já.

Pár měsíců uběhlo, náušniček jsme se dočkali a já jsem hned musela Sofii koupit odměnu za statečnost. Stály jsme si tak v řadě u pokladny a otočil se na nás pán před náma: „Máte hezkého chlapečka“ - „To je holka,“ odpověděla jsem nabroušeně. „Aha,“ zarazil se, „vlastně jo, má náušnice. No já jen, že máte modrý kočárek.“  To jsem nekomentovala, zřejmě je normálnější chlapeček v růžovým oblečení se sukýnkou, než holka v modrým kočárku. A to jsem netušila, co nás čeká při zpáteční cestě. Sofi si klidně seděla v kočárku a koukala po lidech. Měla růžový kožíšek, a z pod růžové čepičky ji vykukovaly zlaté naušničky. Přitočila se k nám paní a ptá se: „To máte holku nebo kluka?“  To už snad byla schválnost nebo co. „Kluka,“ odvětila jsem stroze. Paní na mě vyvalila oči a zeptala se zaskočeně: „A proč je teda v růžovým?“ Já na to, už se zadržovaným smíchem: „To má po svých starších bratrech, víte?“ Tak, a byl klid. Navíc, jak jsem později zjistila, nejsem zdaleka jediná, kdo se musí potýkat s dotazy tohoto typu.

Nevím, co lidi vede zrovna k této otázce… Copak není příhodnější věta pro zahájení konverzace? Nenapadne je použít něco ve stylu  Jakpak se jmenuje? To máte pěknou holčičku, kolik jí je? Nezbývá než se nad to všechno povznést. A mně zbývá doufat, že až narostou Sofince delší vlásky a bude nosit culíčky, tak lidi ze sebe přestanou dělat hlupáky a zvolí inteligentnější větu k navázání hovoru.