Knihu Rok kohouta Terezy Boučkové si zcela určitě přečtu a hodlám si ji koupit. Důvody jsou jednak subjektivní (interesantně píšící ženská autorka, a těch je v soudobé české literatuře myslím pomálu), jednak objektivní, ale velice prosté – jde nepochybně o dobře napsanou knihu, soudě nejen podle příznivých ohlasů obce čtenářské i literární kritiky. Ostatně jablko nepadá daleko od stromu, Tereza Boučková (spisovatelka, scénáristka a publicistka) je dcerou svého otce z druhého manželství (Pavel Kohout – básník, prozaik, dramatik, scénárista), jakékoli spory mezi nimi panují. Dobrý prozaik prý nenapíše nic bez pestrých životních zkušeností a prožitků, čím více utrpení v životě, tím prý lépe, tvrdí Pavel Kohout a nejen on, tím špatným a těžkým, co se nám v životě děje, se stáváme silnějšími, ale kdo to má vydržet…  To platí pro život autorky a celé její dosavadní literární dílo možná dvojnásob, čím více utrpení a zoufalství, tím více materiálu pro psaní.  Je to opravdu tak?  Dost možná.

 
Velké téma současnosti - rozpad rodiny, bezútěšné a konfliktní vztahy mezi muži a ženami, nedorozumění, nepochopení, velké těžkosti s dětmi, vlastními i nevlastními, trápení, téměř žádné dobré vyhlídky, bezvýchodnost. To vše jsou základní atributy díla silně autobiografického, atmosférou a pojetím tolik blízkého čtenářsky stále úspěšnému Indiánskému běhu. Strohý a značně úsporný styl, jazyk bez příkras, nadhled, zkratkovitost, síla sdělení na poměrně malé ploše. To je Tereza Boučková. A taková je i její nová kniha. Autorka je na spisovatelku výrazně mediálně známou osobností, a proto většina jejích čtenářů ještě předtím, než knihu začali číst, zná její životní peripetie. Přesvědčena o své neplodnosti rozhodla se pro adopci, a to co nejrychlejší, osvojila si dva romské chlapce. Idylický rodinný život je ještě umocněn téměř zázračným narozením vlastního syna. V období dospívání obou adoptovaných chlapců však nastaly problémy. Tereza Boučková hovoří o tzv. volání krve a o problémech, které z toho plynou, kniha pojednává.

„Přes všechnu formální rozvolněnost máme na konci knížky katarzní pocit, že kruh byl uzavřen – příběh začínající smrtí tchána končí narozením vnučky. Rok kohouta by v lékárně měli dostávat na předpis všichni ti, kdo trpí představou, že se jim nevede dobře nebo že jsou nepochopeni. Může být i hůř.“ (Kateřina Kadlecová, Reflex, 19.6.2008)