Byla jsem na konci svého těhotenství, a bylo dva dny před termínem mého porodu, když jsme si s přítelem, nutno podotknout, že je to Němec, vyrazili na výlet do Plzně nakoupit ještě pár drobnůstek. Měli jsme dobrou náladu, na naše miminko jsme se moc těšili a měli vybranou dobrou porodnici kousek od mého rodného města. Někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne mne jemně píchlo v podbřišku. Deset minut poté už to bylo trochu větší píchnutí a za půl hodinky mi bylo jasné, že jsou to předporodní stahy. Nervózně jsem mé drahé polovičce v jeho mateřštině oznámila, že začínám rodit. Snažila jsem se to říci co možná nejklidněji, jelikož vím z vyprávění kamarádek, jak jejich polovičky v takovýchto situacích reagovaly. Zbledl a skoro mi vynadal, co blbnu, teď a tady v Plzni!! Snažila jsem se mu klidně vysvětlit, že jsem si to nevybrala, že je to jeho potomek, komu se tady a právě teď zachtělo přijít na svět… Rychle jsme doběhli k autu, a jelikož jsme neměli nejmenší ponětí, kde je jaká nemocnice, bloudili nějakou dobu po Plzni, než nás napadlo se zeptat kolemjdoucích. Když jsme dorazili k nemocnici, už jsem to začínala vidět bledě. Stále jsem doufala, že je to jen planý poplach, a že mne místní gynekolog pošle domů s tím, že máme ještě čas… Ale bolesti začínaly být nesnesitelné.

Ve vrátnici nemocnice nám bylo oznámeno, že je porodnice naprosto plná, že v tomto bouřkovém období se rodí jako na běžícím pásu a ať to zkusíme v druhé nemocnici, tam nás snad vezmou. Další poklus k autu jsem už snášela o dost obtížněji. Na mém příteli bylo vidět, jak ho opouští optimismus a na čele mu začala vynikat dost veliká vráska. Dosud jsem ho tak zoufalého neviděla. Dojeli jsme k další porodnici, kde nám na vrátnici řekli, kde máme zazvonit a vyčkat příchodu sestřičky. To jsme tedy udělali. Nic se však nedělo, a ani po druhém zazvonění jsme se příchodu žádné sestřičky nedočkali. Až napotřetí se konečně otevřely dveře a objevila se očividně nervózní sestřička středního věku, která na nás houkla, co potřebujeme… Nebylo mi jasné,jestli nepochopila, že ten sud, který sebou vláčím, není nafukovací balon, ale těhotenské bříško, chystající se vstoupit do finále.

“Dobrý den, sestři, potřebovala bych prohlédnout, nejsme odsud a mám dojem, že začínám rodit…,” vysoukala jsem ze sebe mezi stále intenzivnějšími stahy. Sestřička mne nervózně zkoukla od hlavy k patě, pak se chvíli zastavila pohledem na mém příteli, otci našeho, na svět se hrnoucího, potomka. Ten se přiblble usmíval, jelikož v tom stresu samozřejmě zapomněl i to málo, co česky rozumí a v tváři měl momentálně výraz totálního blba. “Kdy máte termín?!” zeptala se ho sestřička, nespouštějíc z něj oči. Výraz blba mu začal z tváře mizet a vystřídal ho výraz zoufalství. “On Vám nerozumí, je to cizinec,” vyhekla jsem už skoro v kolenou, ve snaze ujasnit situaci. “Tak pojďte dovnitř a počkejte, pošlu Vám sem doktora,” řekla milosrdně sestřička a vpustila nás dovnitř. Sotva jsem dosedla na křeslo, bylo po stazích. Najednou, jako by se celou dobu nic nedělo. Doktor přišel, prohlédl mě a oznámil mi, že to má ještě čas, a že tu mají plno, ať jedem domů, že to dnes nebude… Přítel, očividně klidnější, mi pomohl z křesla, znovu jsme doběhli do auta a razili směr domů. Hodinku na to, kousek od našeho města byly stahy zpátky a s nimi praskla plodová voda. Na obličeji mého miláčka se objevil další nový výraz, a sice výraz neskutečné znechucenosti nad tím, jak mu ruinuji jeho krásné BMW… Nic však nekomentoval a zeptal se mě, jestli by nebylo lepší jet do naší porodnice, která už nebyla daleko. Jen jsem kývla.

Na místě se mne ihned ujala moc milá sestřička, připravila mne, přítel jen zmateně přihlížel dění a sem tam se zeptal, jak mi je… “Bolí to, rodím nám syna…,” odsekla jsem mu v návalu další bolesti. Přítel byl bílý jak stěna. Po čtyřech hodinách bolestí, kdy mne přítel nervózně, ale vytrvale hladil po hlavě, jsem rozčíleně ječela na sestru, která zrovna asistovala u porodu ve vedlejší místnosti, ať mi ihned dá něco proti té bolesti. Ta přilítla, nechápavě se na mne podívala a mně došlo, že na ni řvu německy. Koktavou angličtinou mi zmatená sestřička povídá, že mi nerozumí, že tak maximálně anglicky… Napadlo mne, že by bylo dobré zkusit to zase rodnou češtinou, ale to už se porod rozjel na plné obrátky. Přítel si začal otírat pot z čela a mě začaly přepadat obavy, jestli to zvládne…

Necelou hodinku na to se naše malinká radost narodila a otec, hrdý a posilněný pohledem na svého syna mi řekl, že to byl úžasný zážitek, na který do konce života nezapomene.

Já určitě taky ne a budiž nastávajícím maminkám tento příběh pomocný při rozhodování, zda budoucího otce vzít nebo nevzít s sebou k porodu…